Navěky

22. únor 2012 | 21.16 | rubrika: Jednodílné povídky | autor: stmivani

Navěky

        

Už jednou jsem se ocitl v podobné situaci. Ležela jsi na těch dřevěných rozpraskaných deskách v tanečním studiu, v tváři bolestný a rozmazaný výraz. Prohýbala jsi se v zádech pod vlivem té ohromné bolesti, kterou si žádný jiný smrtelník nedokáže představit, pokud ji sám nezažije.

Ten moment, kdy se ti jed vlévá do celého těla, kdy tě oheň zapaluje od hlavy až po konečky prstů na nohou nikdy nezapomeneš. Cítíš, jak tě postupně opouští život, pomalu a tak neskutečně mučivě a to jediné co si přeješ je, aby to skončilo a již nikdy se to neopakovalo. Aby ses mohla probudit z toho hrozného snu.

Já tam stál, padlý koleny na té zemi, pozorujíc tebe ve spárech toho ohně. Věděl jsem, že Tě o Tvou lidskost nemohu připravit. Alespoň ne teď. Když jsem tam klečel, Tvou ruku v mé, Tvé zápěstí ve svých ústech, nová síla, která do mě proudila velkými doušky, cítil jsem se, jako znovuzrozený. Něco jako obnova mé staré síly, ta teplá tekutina se ve mně usazovala jako kousky skládačky, které v mém těle tolik chyběly.

Carlisle mě upozornil, že Ti ubírám na životě, že Tě zabíjím. Jedna má strana, se mě snažila zastavit, ale ta druhá ještě stále neměla dost. Nemohl jsem se odtrhnout.... Najednou se mi v hlavě přehrály poslední okamžiky s Tebou.

Když jsem promáčknul svou dlaní auto, které Tě mohlo srazit, když jsem odehnal ty chlápky, co Tě mohli v tu noc odporně zneužít, večeře s Tebou, náš první polibek.....

Tyhle momenty mi vystřelily do hlavy jako velká injekce a já se pustil. Dokázal jsem to. Ve chvíli, kdy jsem přestával příjimat svůj nový zdroj síly mé tělo trochu ochablo, ale já se cítil dobře. Zvládl jsem se ovládnout, nezvednout se a nevyprázdnit Tvé tělo úplně celé.

Před mnoha okamžiky jsem byl na stejné pozici. S prvním pohledem na naši nádhernou dceru jsi mi zemřela před očima. Ovšem s tím rozdílem že to, co jsem chtěl byl přesný opak. Navrátit Ti život tím, že Ti ho odeberu.

Snažil jsem se Ti svůj jed vpít do žil všemi možnými způsoby. Opakovaně, a nehodlal jsem podlehnout faktu, že jsi mi odešla. Nemohl jsem. Možná, že jsem Tě měl proměnit už v tom studiu. Ušetřil bych Tebe i sebe tolik trápení. Možná i Jacoba.

Tolik jsi ho milovala, ale i přesto jsi byla schopná odejít se mnou. Do světa, kam on pravděpodobně nikdy nebude mít čest vstoupit.

Mohl jsem Tě nechat v tom studiu, ať Tě ten oheň pohltí a byla bys stejná jako já. Ale já to neudělal. A dnes tu stojíš naproti mně, v úplně jiném světle.

Po dlouhých okamžicích plných bolesti, ve kterých Jacob stihl vlkodlakům říct, že jsi umřela a kdy se já utápěl v těch nejhorších mukách svého života jsi se vrátila. Tak silná, tak krásná. Pohlédla jsi mi do očí a já věděl, že jsi skutečnost. Tvé rudé oči plné strachu a vzrušení mi řekly, že tohle je naše chvíle. A takových chvil zažijeme ještě tisíce. Budou trvat navěky.

      

       

komentáře (1) | přidat komentář | hodnocení 1.2 (5x) | přečteno: 97x

Pařba u Cullenů!

26. březen 2011 | 14.19 | rubrika: Jednodílné povídky | autor: pavlina
komentáře (1) | přidat komentář | hodnocení 1.89 (9x) | přečteno: 276x