Au - pair - 12.část

20. květen 2010 | 21.43 | | autor: eliska
› 
Povídka od Elišky
Nečekaná zrada a sobectví. Jak jedno rozhodnutí může změnit celý život?
Smrt je nevyhutelná, jednoho dne si přijde pro každého znás...

Zamyšleně jsem procházela úzkou ulicí a pohled mi padl na jednu z mnoha výkladních skříní. Byla tam vystavená lehká bílá sukně střižená do A, s jemnými výšivkami. Okamžitě se mi zalíbila. Byla by to první věc kterou bych si tady koupila. Na nakupováni oblečení jsem moc nebyla, ale tahle se mi opravdu líbila. Navíc, v ní bych se možná vyhla kritickým pohledům Kellana i hotelového personálu. Přišla mi opravdu krásná i elegantní. Zašátrala jsem v kapse a zkontorolovala svůj finanční obnos. Měla jsem dost abych si takové sukně mohla pořídit dvě. Věšla jsem tedy do krámu.
Začala se mi věnovat jedna sympatiká usměvavá a velmi mladá prodavačka a přinesla mi požadovanou velikost. Hend jak jsem ji zapla byla jsem si jistá. Moji postavu pěkně formovala a vypadala skvěle. Vzpoměla jsem si že k ní mám i jěmně modrou halenku a nějaké ty kecky se v kufru taky najdnou. Zaplatila jsem a s pocitem uspokojení pokračovala dál.
Všla jsem z postraní uličky, kterou jsem zvolila abych se vyhla městskému ruchu a vykračovala jsem si to - kupodivu správným směrem - zpět do hotelu. Viděla jsem jeho vysokou střechu, což mě v tom utvrdilo. Ale když jsem byla jen pár metrů od hlavního vchodu, všimla jsem si chumlu lidí, kteří před ním stály. Poslíčci v uniformách se jim marně snažili zabránit, aby vnikly do hotelu. Přistoupila jsem blíž, abych se podívala co se děje.
Před hotelem postávalo asi 50 reportérů a fotografů, a snažili se alespoň nahlédnout do hlavního sálu s recepcí. Nechápala jsem co ten rozruch způsobilo, než jsem si všimla ´mého´ poslíčka, jak mluví s jedním z fotografů, divoce gestikuluje rukama a vykládá o Robertovi. Vzedmula se ve mně vlna vzteku. Měla jsem chuť ho jít praštit! Idiot! Cosi to vůbec dovoluje? Prozrazovat kde Robert bydlí.
Zhnuseně a se vztekem jsem stála přes u lici a proklínala jsem ho pohledem. Zatínala jsem ruce v pěsti a přemáhala se, abych tam na něj nevlítla. Ale kdybych to udělala, bylo by to ještě horší. Byl by to skandál, zavřeli by mě za ublížení na zdraví a jestli ten hnusák prozradil, že jsem s Robertem přijela, udělala bych ostudu ještě jemu. Poskok by z toho měl ještě vědší radost a sebeuspokojení. Ano, tenhle důvod zabíral. Přestaly se mi třást ruce a všimla jsem si že začalo pršet. Popošla jsem se schovat pod výčnělek střechy, abych nebyla promoklá. Mrholení se začalo měnit na déšť, ten na liák až vznikla velká průtrž mračen. Stála jsem tam jak z moklá slepice a výhled na hotel - ve kterém jsem měla teplou postel a perfektní vanu s horkou vodou - se mi ztrácel za miliony tenkých proužků vody. Ale fotografové stále stály před dveřmi a bránili my ve vchodu. Nebyla jsem si jsitá, jestli jim ten poslíček o mě přece jen něco řekl. A než riskovat, že bych tam byla vydaná na pospas bez svého zachránce, radši budu mrznout tady. Hodinová ručička se blížila k půl páté a fotografové se stále neměli k odchodu. Pár jich sice odešlo, ale vědšina zůstala doufajíc v nějakou senzaci. Přemýšlela jsem, jestli hotel nemá nějaký zadní východ. Každý dům ho přece má, určitě i hotel. Jenže já byla ráda že jsem trefila sem, natož nepozorovaně hledat nějaký další vchod. Nezbývalo mi, než to risknout. Nasadila jsem si na hlavu mokrou kapuci a litovala Roberta, protože toto musí zažívat skoro každý den. Křečovitě jsem svírala tašku se sukní, ze které mi vztek vysál všechnu radost a modlila se, abych prošla nepozorovaně. Zvolila jsem si cestu oklikou. Vrátila jsem se o několik metrů a až tam přešla na druhou stranu. Potom jsem se téměř plížila po zdech domů, sousedících z hotelem. Čím víc jsem se blížila, tím více pauz moje srdce udělalo. Od vchodu mě dělilo 7 metrů, 6, 5, začínala jsem doufat. Několik fotografů se na mě otočilo a zkoumavě si mě měřilo. Okamžitě jsem sklonila hlavu. Už jen 4, 3, 2. Někdo vedle mě hlasitě promluvil - málem jsem dostala infarkt. Udělala jsem poslední vytoužený krok a vešla do velkých otevřených dveří. Strach ze mě okamžitě opadl a děkovala jsem bohu, že po mě nikdo nic nechtěl. Ještě jsem nebyla ´profláknutá´. Ale teď, když už jsem byla schopná vnímat okolní svět, mohla jsem bohužel vnímat i pohrdavé pohledy hostů. A věru, ani jsem se jim nedivila. Musela jsem vypadat příšerně. Venku stále lilo jako s konve, moje mikina s kapucí byla durch mokrá, a čvachtalo mi v botech. Vlasy jsem měla připlesklé na hlavě a z mokrých slepených pramínků mi stékaly čůrky děšťové vody. Ještě že jsem nebyla namalovaná. Okamžitě jsem zapadla do výtahu a těšila se, až budu sama ve svém pokoji a dám si sprchu.
Už na druhý pokus - úspěch - se mi povedlo otevřít dveře a moje kroky kráčely rovnou do té nádherné koupelny. Všechno jsem ze sebe svlékla a zamotala se do ručníku a šla si vyhrabat nějakou halenku a boty, které jsem měla v plánu vzít si k mojí nové sukni. Oblečení jsem si donesla do koupelny a s chutí vlezla do sprchy. Horká voda mě osvěžovala, cítila jsem se jako nová. Těšila jsem se až uvidím Roberta a někam si spolu vyrazíme. Jen jsem si nebyla jistá jak se dostane přes tu haldu fotografů před hotelem. Jestli bude čekat, až odejdou, tak si nejsem jistá zda se ho dočkám ještě dnes. Neměla jsem na něj ani číslo na mobil, což byla vemi zásadní chyba, kterou jsem se hned po jeho příchodu rozhodla napravit. Ještě tolik jsem o něm nevěděla. Zase tak moc času jsme spolu nestrávili, tohle byly naše jediné společné dny, kdy jsme mohli být sami. V Anglii nás stále doprovázeli děti a nebylo moc kam chodit. Musí si dávat pozor, aby ho lidi nepozaly, proto jsem měli jen pár míst, kde jsme trávili společné chvíle. Prvním a nejpoužívanějším byl Rebečin dům, druhým zapadlé hřiště pro děti, které nebylo zmodernizované, tudíš tam nechodilo moc lidí a třetí byl malý rodinný podnik, kde jsme měli první schůzku. Parku, kterým jsem vodila Rahcel do školy jsme se vyhýbali, aby jsme znovu náhodou nenarazili na paparazzi. Ale od toho článku v časopise, jsem nikde jinde žádnou z míňku o sobě nebo o Robertově nějakém podezřelém chování neviděla. A za to jsem byla vděčná. Nejspíš se nabízeli mnohem zajímavější témata, než Robertova přítelkyně. Jen aby to dlouho vydrželo. Stále jsem si nebyla jistá, jestli bych to ustála. A hlavně - něvěděla jsem, jestli by o to Robert stál. Na jednu stranu, seznámení spřáteli ještě není nic tak strašného, i když já se jakémukoli seznamování snažím vyhnout. Ale odhalení sebe sama před celým světem... Nebyla jsem ráda středem pozornosti, nerada jsem kdekoli něco presentovala, vědšinu svého života jsem stávila zašíváním se v koutku a touze zůstat nepoznaná.
Vlasy jsem si už umyla, ale přesto jsem na sebe nechala dále téct vodu. Ten zvuk mě uklidňoval, cítila jsem se dobře. Z mého zamyšlení měla ale vytrhlo hlasité zabouchání na dveře. Že by to byl už Robert? Ještě nebylo pět hodin, jak jsem věděla. Omotala jsem se do ručníku a otevřela dveře jen na malou škvírku.
Opravdu to byl on. Oči se mi rozářili štěstíma a ústa se roztáhla do úsměvu. Měl lehce vhké vlasy které mu padaly do očí. Ale slušelo mu to. Tak moc mu to slušelo.
"No ne, zase ručník. Čím jsem si to zasloužil?" Pravil s úsměvem.
"Promiň, zase sprcha." Tvářila jsem se provinile a pustila jsem ho dál.
"Začíná se to stávat tradicí." Přitáhl si mě za pas a jemě mě políbil na ještě mokrá ústa. Jeho rty byli studené a ruce mě studili i přes ručník. Venku musela být zima. Oplácela jsem mu polibky a byla jsem šťastná že je zase se mnou. Na tváře mi padaly kapičky ledové vody z jeho vlasů a stékali mi přes hrany dolní čelisti až na krk. Mrazilo mě z toho, ale byla jsem odhodlaná se od Roberta neodtrhnout. To on ukončil naše spojení a pohladil mě po tváři.
"Tobě to zase tak sluší..." Vytknul mi.
"Já nemůžu za to že ti ledový vzduch venku zchladil rohovku a tím ti zastřel vidění."
"Proč prostě nemůžeš přijmou kompliment?" Ptal se na oko naštvaně.
"Protože si myslím, že si ho nezasloužím." Odpověděla jsem po pravdě a dívala se, jak jeho pobavený pohled zjihl do neurčitého.
"Ty jsi na sebe moc krytická, víš to? A jsi málo sebevědomá a vůbec netušíš, jak jsi dokonalá." Sklonila jsem hlavu a červenala se. Ale nic jsem nenamítala. Chtěla jsem si ušetřit přednášku a hlavně jsem chtěla, aby si udržel dobrou náladu.
"Nech toho... nebo si budu myslet že je to pravda." Prstem mi zvedl bradu a donutil mě abych se mu podívala do očí.
"Mě se po tobě tak stýskalo." Odbočil náhle.
"Mě po tobě taky." Přiznala jsem.
"Ale u tebe nehrozilo, že se z tvých keců tvůj kamarád zcvokne."
"Och ne, chudák Kellan. Co jsi mu zase vykládal?" Zhrozila jsem se.
"Neboj, nic strašného. Chceš to vědět?"
"Myslím že radši ne." Rozhodla jsem se. "Počkej teď chvilku tady, já se půjdu převléct a pak můžeme vyrazit."
"Kvůli mě se převlíkat nemusíš." Namítl s nadějí vhlase. Na to jsem se jen usmála a zmizela jsem v koupelně. Navlékla jsem na sebe novou bílou skuni po kolena, lehkou bledě modrou košily na knoflíčky a na nohy nazula kotníkové Conerse v bílé barvě. Vlasy jsem si vyfoukala a nechala volně stékat na záda. Vyšla jsem z koupelny.
"Můžeme jít," zavolala jsem na Roberta. Ten na mě zůstal ohromeně zírat.
"No teda... Já nemám slov. Vypadáš fantasticky!"
"Díky," neměl by mě tak často chválit...
"Od kdy nosíš sukně?"
"Odedneška." Nikdy mě v sukni neviděl. Neměla jsem je ráda, jsem spíše pro sportovní vzhled. Ale tady v hotelu se to nehodí. "Nechtěla jsem ti dělat ostudu..."
"Ty a ostudu? Já teď vedle tebe budu vypadat jak buran. Měl bych se aspoň učesat." Namítnul.
"Opovaž se!" Zámítla jsem to okamžutě. "Takhle vypadáš dokonale."
"Jenže ty jsi nádherná a já mám na hlavě vrapčí hnízdo a tři dny jsem se neholil." Pokračoval.
"Však ti to taky sluší. Takhle se mi nejvíc líbíš. Neupravený. Je to sexy," pošeptala jsem mu do ucha.
"Ooo, tak to jo," usmál se a dal mi pusu na tvář.
"A kam bys chtěla jít, když ses tak pěkně oblíkla?"
"Kam budeš chtít, s tebou půjdu klidně i do pekla."
"To neříkej dvakrát..." Ale přece jen jsem si vzpoměla na jednu povinost, na kterou jsem nesměla zapomenout.
"A nevadilo by ti, kdybychom šli do nějaké internetové kavárny?"
"Potřebuješ internet? To jsi měla říct, mám na pokoji notebook."
"Ale to bych tě zase otravovala a takhle můžeme spojit příjemné s užitečným."
"Ty seš neuvěřitelná." Smál se a otvíral mi dveře. Vlezly jsme do výtahu a já si na jednou vzpoměla.
"Počkej! Co ti lidi před hotelem? Jak se chceš přes ně dostat? A jak ses vlastně dstal sem?" Vzpoměla jsem si na hrůzný zažitek a vrátila se mi i vzpomínka na toho zrádce poslíčka.
"Neměj strach, všechno je zařízeno," chytil mě za ruku. Zmateně jsem na něj zírala.
"Jak je to zařízeno? Co jsi s nimi udělal?" Vrtalo mi to hlavou.
"Mám na to své lidi. Pokud zjistím, že se někde shromažďuje tolik lidí, tak prostě pošlu jednoho falešného fotografa, který ostatním jako ´prozradí´ kde se teď nacházím a oni se vydají na falešnou stopu. Obvykle se stává, že jich tam pár zůstane, ale to už není tak těžké projít." Tak takhle je to. A já se plazím po zdech...
"Nad čím přemýšlíš?"
"Nad tvou genialitou," přiznala jsem. Robert dostal záchat smíchu. Dveře výtahu se otevřeli a společně jsme vyšli ven. Já jsem se ale zarazila. Zastavila jsem se a jelikož byli naše ruce spojené, zarazil se i Robert.
"Co se děje?" Zeptal se zmateně.
"Jsi si jistý?" Vykuňkla jsem ze sebe potichu.
"Jsem si jistý čím?" Ptal se dál.
"Že to opravdu chceš..." Stále jsem tam stála a dívala se do blba.
"Co chci? O čem to mluvíš?" Zdál se být zmatený.
"Že... Že si jsi jistý tím, že..." Bezradně jsem se na něj podívala.
"Emo," přistoupil blíž. "Víš že mi můžeš říct všecno..." Věděla jsem to. A chtěla jsem mu to říct. Jen jsem nevěděla jak.
"Že chceš aby to věděli všichni..."
"Co aby věděli?" Nechápal.
"Že jsme... Spolu." Vypadlo ze mě a ulevilo se mi.
"Ty to nechceš? Chceš ještě počkat?" Konečně mu došlo to, co jsem se mu snažila říct. A byl dobrý že moje bláboly pochopil. Jen jsem si teď nebyla jistá, jestli by byl ochotný počkat. Pro mě to bylo ještě stále brzy. Ještě jsem nebyla připravená. Nebyla jsem si jistá jestli bych to ustála. Roberta jsem milovala. Nadevše. Ale stále tu bylo to prokleté ale...
"Já asi ještě nejsem připravená," podívala jsem se na něj omluvně a oči se mi začali zalívat slzamy. Mrknutím jsem se je pokoušela zahnat. "Omlouvám se, já... Je mi to líto. Jen nechci abys měl ostudu, nebo..." Robert mě soucitně objal.
"Já ti rozumím. Je to šok, viď? Najednou tolik lidí a tolik zájmu. Tak teď prostě... Prostě projdeme vedle sebe přes halu. Ano?" Nezmohla jsem se na nic jiného, jen jsem kývla. Milovala jsem ho. Tak moc jsem ho milovala. Dal mi letmí polibek na tvář, který nemohl nikdo vidět a mlčky jsme vedle sebe kráčeli pře obrovsou zdobenou halu plnou bohatých lidí. Držela jsem se pár kroků za ním s permanentně skloněnou hlavou, kdežto Robert kráčel vzpříměně a sebevědomě. A za to jsem ho obdivovala. Díky jeho ráznému kroku se na něj soutředilo více pohledů, než na mě. Možná to dělal schválně? Až potom, co jsme vyšli před hotel a zkontrolovali jsme, jestli je čerství vzduch tak jsem ho dohonila.
"Děkuju," chytila jsem ho za ruku. Byla jsem odhodlaná splnit mu jakékoli přání.
"Pro tebe cokoli." Usmál se.
Kráčeli jsme ruku v ruce a já se ho pevně a s jistotou držela. Důvěřovala jsem mu, jako nikomu jinému. Věděla jsem, že by mi neublížíl. Cítila jsem to.
"Kam to jdeme?" Byla jsem zvědavá, protože jsme zašli do jedné z postraních uliček, která byla úzká a obchodů tu moc nebylo. Byla to spíš obytná část. Z obou stran silnice stála na těsno zaparkovaná auta, že se mezinimi dalo jen těžce projít.
"Tady kousek dál je taková malá kavárnička. Tam by jsme mohli mít klid. A mají tam internet." Vedl mě na chodník a pak ještě pár metrů dál ke Netcaffe ofice. Tak se kavárna jmenovala. Byla opravdu malinká. Měla jen jednu výkladní skříň, kterou jsem mohla sledovat interier kavárny. Viděla jsem přímo na hosty. Venku se začalo stmívat a uvnitř bylo světlo. Můj odraz ve skle se ztrácel a promíchával s tvářemi hostů. Měla jsem je jako na dlani, protože kavárna měla podlahu o půl metru níž, než byl chodník. Vyvolávalo to útulný vzhled.
Robert mi otevřel dveře a vešli jsme dovnitř. Sedli jsem si přímo k oknu, abychom mohli pozorovat dění na ulici. Ale tam nám zrak ani nepadl.
Příjemná servírka mi donesla provizorní notebook a já se chystala napsat email svojí rodině. Jen jsem nevěděla co psát.
"Nad čím přemýšlíš?" Ptal se mě robert a pozoroval moje prsty, jak nervozně váhají nad klávesnicí.
"Tak nějak nevím co jim mám napsat." Přiznala jsem.
"A komu?"
"No... Mamce a tak. Domů." V Robertovích očích se oběvilo něco, co jsem nedokázala identifikovat.
"Tak jim napiš jak se máš a co děláš... Nebo tak něco." Usmíval se, ale jeho úsměv už něbyl tak bezstarostý. Že by vycítil mou náladu?
"To není tak jednoduché..." Jak mám psát o svém životu někomu, koho to ani nezajímá? Nikdy mi nepřišla odpověď. A to i když jsem se ptala jak se mají. Psala jsem jen ze setrvačnosti, jen aby se neřeklo, že jsem zapoměla. Jeden email za měsíc plus několik tisíc na přilepšenou. Žádné dík.
"Proč to není jednoduché?" Zdálo se, že ho to opravdu zajímá. Napřímil se a koukal se mi do očí.
"Roberte, dnes ne. Někdy ti to povím, ale dneska si nebudeme kazit den, dobře?" Prosila jsem ho.
Zvláštně se na mě podíval, ale souhlasil. "Dobře. Nechci tě do ničeho nutit. Prostě, až budeš chtít, jsem tu pro tebe. To víš." Jemně mě chytil za ruku. Přestala jsem myslet na cokoli, co se netýkalo jeho a mě.
Soustředili jsme se jen na sebe. A Robert, nejspíš aby mě rozptýlil, mi vyprávěl o Kellanovi a Jacksnovi a jejich kouscích.
A tak zatím co já pila druhou kolu a Robert si obědnával kávu, šla dívka jménem Trayci okolo kavárny, ve které jsme seděli. Já hltala každé Robertovo slova a ona se zastavila a prohlížela se ve skle vytríny.
Robert dostal kávu a Trayci zaostřila zrak...
 
Než jsem dopila kolu, začal se před kavárnou hromadit dav. Rober vstal, zaplatil a pomohl mi do kabátu. Nic netušíc jsme vyšli ze dveří.
Leknutím jsem uskočila dozadu. Všude kolem nás, kam jsem dohlédla stály ječící dívky a v rukou držely foťáky a kamery.
Robert se lekl taky, ale nebyl tak šokovaný jako já. Ducha přítomně mě chydil za ruku a táhl mě za sebou prodírajíc se vřískajícími fanynkami. Držela jsem s ním krok jen díky jeho pevnému stisku. Nepustil mě, držel mě pevně. Rameny jsem odrážela těla dívek a mezi masy těl se mi ztrácely Robetovi záda. Neviděla jsem nic. Bežela jsem do neznáma duvěřujíc Robertovi. On byl můj zachránce. A já chtěla jen odtud pryč. Nebylo moc možností kam rychle zmizet. Uzounký chodníček byl plný dívek, mezi nimiž se nedal zrychlit krok. Cítila jsem jak Robert změnil směr a já ho soustavně pronásledovala. Zahnul mezi auta s úmyslem přejít na druhou stranu vozovky. Křečovitě jsem mu svírala dlaň, aby se mi neztratil.
Ohlédla jsem se. Měli jsme jen mírný náskok. Ale jen jedna věc těď dokázala přehlušet hlasitý radostný křik. Jen jedna jediná věc dokázala zastavit moje srdce.
Dívala jsem se na ty šťastné výrazy a uši my ohluchly nepříjemným hvízdavým zvukem náhle brzdících pneumatik, klouzajících po ještě stále mokrém povrchu silnice. A já sledovala jak se ten šťastný výraz a zářící oči všech dívek, mění na panickou hrůzu.
V tu samou chvíly se ozvala ohlušující rána a Robertova ruka se mi vytrhla z mého, do těď podle mě dostatečně pevného, sevření.
Konečně jsem se otočila.
Bylo ticho.
Tak náhlé hrobové ticho...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Au - pair - 12.část ella 21. 05. 2010 - 10:17
RE: Au - pair - 12.část stmivani 21. 05. 2010 - 14:39
RE: Au - pair - 12.část janiie 21. 05. 2010 - 15:23