Vize - 12. kapitola

10. srpen 2010 | 14.52 | | autor: jarka
› 

Povídka od Jarky

Co dělá Jasper sám doma?

Jasper se na mě ani neotočil a jenom se usmál. Já jsem se zase začala věnovat knížce. Jednu ruku jsem měla dlaní položenou na spánku a podpírala jsem si hlavu. Druhou ruku jsem měla volně spuštěnou podél těla. Oči mi lítali po papíře a já neregistrovala, že mě můj soused pozoruje. Jednou jsem nepatrně zvedla hlavu a nenápadně koukla jeho směrem. Všimla jsem si, že můj pohyb zaregistroval, protože rychle sklopil hlavu, popadl tužku a bezmyšlenkovitě s ní začal jezdit po papíře. Byl roztomilý. Opět jsem sklopila hlavu ke knize. Najednou jsem ucítila lehký dotek jeho ruky na své. Koukla jsem se na místo, kde se mě dotkl a potom na něj.

"Promiň, Alice, nechtěl jsem tě vyrušit." Omluvil se mi. Věděla jsem, že to udělal schválně. Taky jsem věděla, že je to součástí hry.

Usmála jsem se na něj a řekla: "Nevadí. Stejně mě to už nebaví. A navíc, za chvíli zvoní." Oznámila jsem mu nenuceně. Zaklapla jsem knihu, vstala a vydala se k učiteli. Položila jsem mu knížku na stůl a otočila se k odchodu. Došla jsem zpátky k lavici a sedla si na židli. Vzala jsem do ruky batoh a uklidila do něj věci, které jsem měla položené na stole. Celou tu dobu jsem na své tváři cítila jeho pohled. Nenápadně jsem se na něj otočila a zjistila, že mám pravdu – celou dobu na mě kouká.

Když zazvonilo, vstala jsem ze židle a vykročila ze třídy. Schválně jsem dělala, že nedávám pozor a zakopla jsem o práh. Přistála jsem na zemi a učebnice, které jsem měla v ruce, skončily na podlaze kolem mě. Okamžitě stál u mě a mlčky začal sbírat moje rozházené knížky. Já jsem vstala a zase si sedla do dřepu, abych si posbírala zbytek věcí. Když jsem to měla hotové, postavila jsem se. On už stál rovně naproti mně. Nenápadně se usmíval a podával mi hromádku úhledně složených knih. Vzala jsem si ji a, se sklopenou hlavou, zamumlala: "Děkuju."

"Není za co.

" Odpověděl mi a otočil se k odchodu. Já se taky vydala ke své skříňce. Došla jsem k ní a uložila do ní, co jsem nepotřebovala na další hodiny. Vzala jsem si jen jeden sešit a učebnici. Zamířila jsem do učebny číslo tři, kde jsem měla mít občanku. Vešla jsem do třídy a rozhlédla se. Všimla jsem si, že volné místo, které je vždy vedle mě, je obsazené. Už tam seděl a pozoroval okolí. Jeho pohled se na moment zastavil na mě. Automaticky sklopila pohled k zemi. Pomalým krokem, který naznačoval, že bych byla ráda, kdyby z nás bylo něco víc než kamarádi, jsem došla k mojí lavici. Sedla jsem si na židli a začala připravovat. Vtom jsem si všimla, že mi chybí jedna věc. Zjistila jsem, že mi chybí přívěsek na řetízek. Ten přívěsek jsem měla od něj. Mrzelo mě to. Se sklopenou hlavou jsem se otočila na něj.

"Prosím tě, nevšiml sis, předtím na chodbě, přívěsku? Byl malý, stříbrný a odepínatelný z řetízku. Možná mi spadl, jak jsem upadla." Vysvětlovala jsem.

"Myslím, že na zemi žádný neležel. Proč? Ztratila si ho?" zeptal se mě se smutkem v hlase.

"Nevím. Musím se po něm podívat doma. Třeba jsem ho nechala v koupelně." Mluvila jsem stále se sklopenou hlavou. Nechtěla jsem se na něj povídat a nemělo to nic společného s naší hrou. Styděla jsem se za to, že jsem ho ztratila. Byl pro mě moc důležitý. Dostala jsem ho, když jsem s ním slavila svoje narozeniny. Byly to první narozeniny, které jsem neslavila sama.

Vycítil, že mě něco mrzí. Dal mi ukazováček pod bradu a něžně ji zvedl. Podíval se mi do očí a řekl: "Alice, neboj, určitě se najde. Třeba sis ho dnes vůbec nebrala. A kdyby si ho ztratila, myslím, že ten, kdo ti ho dal, se jistě nebude zlobit." Uklidňoval mě. Věděla jsem, že se na mě nebude zlobit, ale já se budu zlobit na sebe, že jsem něco takového dopustila.

"Myslím, že se na mě nebude zlobit, ale mě to bude strašně mrzet, protože byl důležitý. Pro mě." dodala jsem.

Najednou se ke mně naklonil. Jemně otřel jeho nos o můj a políbil mě na tvář. Naklonil se k mému uchu a zašeptal: "Ale no tak. Ali, nedělej si s něčím takovým hlavu. Jeden přívěšek. Tak ti spadl, nic se neděje. Koupím ti jiný a hezčí." Když se odtáhl, mrknul na mě. Všimla jsem si, že se mu v očích šibalsky zablýsklo. Začala jsem tušit, že na mě něco chystá.

Dál jsem to nemohla řešit, protože zazvonilo a do třídy vešel učitel. Otočila jsem se na něj. On přišel s úsměvem na tváři a oznámil nám, že dnes budeme mít občanku v učebně informatiky, protože potřebuje něco dořešit. Řekl, že nás bude hlídat učitel, který normálně učí informatiku. Prý nám dá dnes volno, ale musíme se chovat slušně. Pro ty, co se nebudou chovat slušně, napsal na papírek práci, kterou jim oznámkuje. Papírek dal učiteli informatiky. Vyzval nás, abychom zůstali ve dvojicích, s tím s kým sedíme v lavici. Odvedl nás do informatiky a odešel. U malých stolků, s počítači, jsme museli sedět dva. Já seděla s Jasperem. Byla jsem ráda, že bude další volná hodina. Vytáhla jsem si papír a začala na něj kreslit různé čáry. Neměla jsem co dělat a netušila, jestli s Jasperem stále hrajeme hru.

Najednou mě chytil za ruku, nejdřív za jednu, potom i za druhou. Zatáhl mě za ruce a otočil mě čelem k němu. Položil naše ruce do mého klína. Zase mi položil prst pod bradu a zvedl ji nahoru. Kouknul mi do očí, přejel mi palcem po tváři a usmál se na mě. Pochopila jsem, že hru už nehrajeme. Při ní by si tohle nedovolil. Divila jsem se, že si to dovolí i mimo ni. Nikdy si tohle nedovolil ve škole. Nepatrně jsem se na něj taky usmála. Objal mě a pošeptla do ucha: "Alice, napadlo mě, že bychom si mohli udělat hezký večer. Esmé s Carlislem jsou pryč. Edward, Rose a Emmett se chystají na lov. Budeme mít dům jenom pro sebe. Využijeme toho?" zeptal se spiklenecky. Nemá špatný nápad, ale chtěla jsem s tím přijít já u oběda. Předběhl mě.

"Využít bychom toho mohli. Co chceš podnikat?" odpověděla jsem s úsměvem.

"To chci nechat jako překvapení. Jenom bych od tebe potřeboval jednu věc. Potřebuju, aby si mě odpoledne nechala doma samotného."

"Dobře. Edward nás odveze domů a já potom pojedu třeba na nákupy do Seattlu nebo za Bellou." Souhlasila jsem, i když jsem měla strašně silné nutkání zeptat se ho, co chce doma dělat sám. Nakonec jsem to nechala plavat. Odtáhl se ode mě a začal si hrát s mými prsty. Do konce hodiny nepromluvil.

Zbytek dne uběhl stejně. Každá hodina strávená s ním se mi líbila mnohem víc, než ta předešlá. Oběd jsem s ním strávila v knihovně. Nechtělo se mi do jídelny, tak jsem řekla, že potřebuju najít nějaké věci v knihovně. Jasper se ke mně ochotně připojil. Pár věcí jsem opravdu potřebovala najít, jenže ty jsem měla během chvilinky sehnané. Všichni byli v jídelně, tak jsem Jaspera odtáhla do nejzapadlejšího regálu ve třetím poschodí školní knihovny. Řekla jsem, že tam něco potřebuju, i když to nebyla pravda. Věděla jsem, že tam nikdo nechodí. Chvíli jsem dělala, že něco hledám. Potom jsem se otočila, vytáhla na špičky a zlehka políbila. On se ochotně, a velmi rychle, zapojil. Zbytek téhle přestávky jsem strávila na špičkách, s prsty zamotanými Jasperovi ve vlasech.

Po poslední hodině jsme se všichni sešli u auta. Já s Jasperem jsme přišli poslední. Vlastně ne. Edward tu chyběl. Otočila jsem se kolem osy, abych zjistila, kde je. Stál u Belly a, zřejmě, loučil se s ní. Potom rychle přispěchal. Na tváři měl pozůstatky takového toho zamilovaného, zasněného úsměvu. Opravdu vypadal jako zamilovaný puberťák. Rychle jsme nastoupili, Edward nastartoval a rychle zmizel ze školního parkoviště. Jeli jsme mlčky. Chtěla jsem se Edwarda zeptat na Bellu, ale rychle jsem tyhle úvahy zahnala. Edward by mi nic neřekla a Rose by se naštvala ještě víc, že ho v tom podporuju.

Dorazili jsme domů. Edward, Rose a Emmett se rychle sbalili a vyjeli na lov. Vrátit by se měli tak zítra večer nebo pozítří dopoledne. Esmé s Carlislem jsou na výletě a dům je jenom náš. Byl to celkem blažený pocit, že nikdo není doma.

S úsměvem jsem došla do pokoje, uklidila školní batoh a vzala kabelku. Sešla jsem do obýváku, kde, na pohovce, seděl Jasper. Přešla jsem od schodů k pohovce a stoupla si naproti němu.

"Tak já pojedu na nákupy do Seattlu. V kolik se mám vrátit?" zeptala jsem se. Chtěla jsem vědět, jak moc velké nákupy mám podniknout. Chtěl dům pro sebe, má ho mít.

"Stačí, když přijedeš tak v sedm. Za tři hodiny to stihneš, ne?"

"Já stihnu nákupy třeba za hodinu. Ty jsi chtěl dům jenom pro sebe, tak se ptám, kolik na to potřebuješ času."

"Al, mě budou stačit ty tři hodiny." Ujistil mě.

"Dobře. Tak, se tu měj a nezlob." Rozloučila jsem se s ním. Usmála jsem se na něj, políbila na čelo a odešla.

Teď sem dám pohled Jaspera. Potřebuju, abyste věděli, co se děje v domě. Děkuju za pochopení.

P. S.: Auto Jaspera a Alice si "půjčili" Esmé s Carlislem, když jeli na výlet.

Pohled Jaspera

Moje láska se vydala do Seattlu na nákupy. Vlastně jsem ji poprosil, aby mě nechala doma sama. Chci pro ni udělat překvapení, když je dům jenom náš. Slyšel jsem odjet auto z příjezdové cesty. Vyskočil jsem z pohovky a vyrazil k autu. Nasedl jsem a vyrazil do Forks. Potřebuju do květinářství a zlatnictví. Chci pro Alici připravit romantický večer. Zatímco jsem takhle uvažoval, dojel jsem do Forks. Zaparkoval jsem na náměstí. Vystoupil a namířil si to rovnou do květinářství.

V květinářství byla jedna mladá slečna. Tak hezky voněla... Nesmím takhle myslet. Alice mi důvěřuje a já nechci její důvěru zklamat. Už v den, kdy jsme měli výročí, jsem věděl, že dnes pojede Emmett, Rosalie a Edward na lov. Sice by byla doma Esmé a Carlisle, ale s těmi bych se už domluvil. Když jsem tu byl pro květiny, které si Esmé objednala, sám jsem si na dnes objednal dvě stě růžových růží, které Alice tak miluje.

Přistoupil jsem ke slečně, která stála za pultem, a řekl: "Dobrý den, mám tu na dnes objednaných dvě stě růžových růží na jméno pana Cullena." Radši jsem tehdy použil Carlisleovo jméno. Slečna se na mě podívala a zalapala po dechu. Rychle sklopila pohled k notesu, který ležel před ní. Zalistovala v něm a ověřila pravdivost mé objednávky. Kývla na mě, že to souhlasí a odešla k jedné váze. Vrátila se a v rukou držela kytici, jak jsem si objednal. Ona mi ji beze slov podala. Podle ceny na visačce jsem zaplatil a co nejrychleji opustil ten malý prostor, ve kterém byla její vůně cítit snad všude.

Venku jsem se v klidu zhluboka nadechl čerstvého vzduchu. Potom jsem zamířil do zlatnictví. Vešel jsem a pozdravil drobného staršího muže, který stál u jedné vitríny. Obrátil se na mě a řekl: "Dobrý den, mladý muži. Co si budete přát?" Copak vypadám jako puberťák, aby mi říkal mladý muži?

"Potřeboval bych nějakou malou krabičku na přívěšek." Vyslovil jsem svoje přání. Muž na mě koukal pohledem, který značil, že nechápe, proč chci jenom krabičku a ne i přívěšek. "Přívěšek už mám. Potřebuji jenom krabičku." Upřesnil jsem. Muž na mě kývl a přešel k jedné skříňce. Vyndal z ní několik krabiček a postavil je přede mě na pult, abych si mohl vybrat. Chvíli jsem na všechny koukal a zvažoval, která z těch krabiček by se Al líbila. Nakonec jsem vybral jednu oválnou zlatou krabičku. Ukázal jsem na ni. Prodavač ji vzal a dal do malé taštičky, řekl cenu a já zaplatil. Vzal jsem si taštičku s krabičkou a zmizel ze zlatnictví.

Ze zlatnictví jsem si to namířil do drogerie. Potřebuju ještě svíčky, spoustu svíček. V drogerii jsem došel k regálu, kde byly svíčky. Vzal jsem si padesát čajových bílých svíček a padesát stejných, ale růžových, svíček. Došel k pokladně, zaplatil a odešel k autu.

Dojel jsem domů a s taškami došel do haly. Tam jsem se zamyslel, jak to celé provedu. Nejdřív jsem vzal růže a rozdělil je na polovinu. Jednu polovinu jsem nechal položenou na zemi a s druhou jsem došel do kuchyně. Tam jsem si vyndal jednu misku a začal trhat růžové okvětní lístky. Lístky jsem dával do misky. Když jsem skončil, byla toho pěkná hromada. Stonky jsem vyhodil a misku zatím nechal ležet na stole. Potom přišla řada na zbylé růže. Šel jsem do obýváku a vzal všechny vázy, co jsem našel. Bylo jich celkem deset. Do kuchyně jsem si donesl růže, které jsem předtím nechal ležet na chodbě. Do každé vázy jsem dal pět růží. Potom jsem v kuchyni našel malé misky. Bylo jich šest, ale já potřeboval jenom pět. Do každé misky jsem nalil vodu a na vodní hladinu, do každé misky, položil čtyři růžové květy. Misky, i s růžemi, jsem dal na tác a odnesl do našeho pokoje. V pokoji jsem položil na můj noční stolek dvě misky a na Alicin noční stolek taky dvě misky. Zbývající misku jsem položil na poličku nad postelí. Tác jsem odnesl do kuchyně a uklidil. Vrátil jsem se do haly z tašky vyndal svíčky. Se svíčkami jsem šel zpátky do našeho pokoje. Do každé misky, s vodou a růžovými květy, jsem na hladinu položil jednu růžovou a jednu bílou svíčku. Nějaké svíčky jsem rozmístil po pokoji a zbylé svíčky jsem dal na každý schod schodiště. Vrátil jsem se do kuchyně a vzal zbylé růže. Svázal jsem je do kytice a položil na práh před vchodové dveře.

Poslední, co v tašce zbývalo, byla krabička. Vzal jsem ji do ruky a chvíli si ji prohlížel. Potom jsem došel do pokoje a z tašky, kterou nosím do školy, vyndal peněženku. Z té jsem vyndal Alicin přívěšek. Opravdu jí dnes spadl, když při hře "zakopla" o práh. Nepozorovaně jsem ho zvedl a uklidil do peněženky. Chtěl jsem jí udělat radost a dnes jí ho vrátit. Myslím, že večer budu mít příležitost.

Kouknul jsem se na hodinky, bylo za pět minut sedm. Nedivím se, že bylo tak pozdě. Celé tohle překvapení jsem připravoval lidskou rychlostí. Chtěl jsem si na tom dál záležet, tak proto. Doběhl jsem pro zapalovač a, teď už upíří rychlostí, zapálil všechny svíčky. Upíří rychlostí jsem se ještě převlékl do košile, která se Alici líbí. Vyšel jsem před dům a nenuceně se opřel o zárubně. Moje kráska už mířila z garáže k domu.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vize - 12. kapitola alice 13. 10. 2010 - 12:09
RE: Vize - 12. kapitola džull 15. 10. 2010 - 16:00
RE: Vize - 12. kapitola rosalie 12. 07. 2011 - 13:18
RE: Vize - 12. kapitola vendy 30. 08. 2011 - 20:38
RE: Vize - 12. kapitola aneta 11. 03. 2012 - 19:40