Přeměna - 3. část

26. duben 2010 | 19.24 | | autor: stmivani

Povídka 

Bella má žízeň, ale ne všechno, co má krev, jí voní...

      Která že byla moje první slova poté, co jsem se stala tímhletím, čím teď jsem? Opravdu jsem říkala, že mám žízeň? Nedokázala jsem jednoznačně určit, jestli tohle slovní spojení doslova vyjadřuje to, jak mi bylo. V krku mě pálilo, měla jsem pocit, jako bych byla spolkla plamen, který ne a ne sám uhasnout. Spalovalo mě to a já věděla, co udělat. Potřebovala jsem potravu; ale ne jen tak obyčejnou. Potřebovala jsem krev. Rozběhla jsem se dále do lesa a moje tiché nášlapy na lesní povrch plný větévek, mechu a jehličí byly téměř neslyšené, takže jsem rozhodně neplašila zvířata tím, že bych byla moc hlučná. Rozhlížela jsem se a snažila si vybrat, co je pravděpodobně nejlepší. Králík? Srnec? Jelen? Puma? Medvěd?... Ne, nedokázala jsem si vybrat. Žádné z těchto zvířat mi nevonělo a nepřivolávalo takovou chuť k jídlu, kterou jsem potřebovala k tomu, abych mohla po něčem skočit a vysát to. Ne. Přítomnosti jejich pulzující krve jsem si téměř ani nevšimla. Toužila jsem po něčem originálním, po něčem, co by bylo ještě lepší. Na čem bych si nejvíc pochutnala. Ale nic takového jsem nenašla. Zvěř mě nijak nepřitahovala, byla pro mě jako rostliny, jako kamení a voda. Tohle všechno mi bylo taky naprosto lhpstejné. Já chtěla něco víc.

Zatímco jsem několik hodin hledala po lese něco k snědku, najednou se mi jídlo vynořilo samo od sebe jen kousek za zády. Ještě jsem ani netušila, o co přesně jde, ale hned jsem věděla, že je to přesně to, co jsem se celo tu dobu snažila najít.

Nemohla jsem tomu uvěřit.

Já jsem to objevila, nebo lépe řečeno, ono to objevilo mě. Ale na tom nezáleží. Na ničem mi v tu chvíli nezáleželo, jen na tom, abych si zasytila žaludek. Spalujcí bolest v krku byla najednou mnohem, mnohem silnější, z úst mi nedočkavě vytekla slina. S hlasitým, výrazným zavrčením jsem se otočila.

Stačilo proběhnout hustými mladými smrčky a spatřila jsem svůj cíl na vlastní oči. Přede mnou se vynořio asi pět dvounohých a dvourukých tvorečků, kteří mi byli dost podobní. Akorát nebyli tak bledí a jejich srdce vydávalo pravidelné zvuky, které mě k nim přitahovaly. Slyšela jsem, jak uvnitř jejich žil protéká ta červená tekutina, po které jsem teď tolik toužila. Po bradě mi tekly sliny proudem, ale já si toho nevšímala. Vlastně jsem si to ani neuvědomila. Bylo mi to fuk. Byla jsem zaměstnaná výběrem. Rozhodovala jsem se, kterého z těch lidí se dám jako předkrm, kterého jako hlavní chod, který mi poslouží, abych se dorazila, a kam schovám ty zbylé dva na příště.

O vteřinu později jsem vyskčila ze svého úkrytu a nechala se unášet svým instinktem za člověčím pachem, který mi byl nejpříjemnější, nejlákavější a nejpovědomější...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

 zatím nebyl vložen žádný komentář