Přeměna - 5. část

28. duben 2010 | 20.31 | | autor: stmivani

 Povídka

Bella už ví, koho by připravila o život, kdyby nebyla zadržená, a je jí to docela líto. Svaluje vinu na všechny kolem sebe.

"Charlie," zamumlala jsem a snažila se strávit význam toho slova. Nedokázala jsem to. "Panebože, Charlie!" vykřikla jsem zoufale. "Ne!... Co s ním teď bude? Proč jste mi to neřekli dřív? Proč?"

"Bello, pokud vím, tak ty jsi neposlouchala, ty jsi prostě běžela a nařešila jsi, kdo to je," řekl ten veliký teplý kluk , který mě stále pevně svíral svými pažemi.

Zavrčela jsem - vůbec se mi nelíbilo, že se snažil svést celou vinu na mě. Já přece za nic nemohla. Nemohla jsem za to, že právě vůně mého otce byla nejvábnější, nejlákavější. Štípala mě v nose, pálila v krku... kdo by odolal pokušeníochutnat?

Velmi rychle na mě spadl pocit viny a já zatoužila být na nějakém místě vzdáleném od tohohle desítky, stovky kilometrů. Nechtěla jsem, aby se na mě někdo díval, aby mi vyčítal, co jsem provedla. Chtěla jsem se z toho vzpamatovat o samotě.

Ale problém byl v tom, že jsem neměla dost síly, abych donutila toho kluka, aby mě pustil.

"Já jsem mu nechtěla ublížit," zamručela jsem mrzutě. Zavrčela jsem hlubokým hrdelním zvukem směrem ke čtyřem, na mě zírajícím, turistům a bavila se jejich reakcí. Měla jsem radost, že se mě báli, že všichni jako na povel ustoupili o několik kroků.

"Same, vezmi je už pryč!" poručil ten chlapec za mnou a kluk, který celou dobu postával vedle těch křehkých lidských těl a neúspěšně se jim snažil něco sdělit, mlčky přikývl.

Sledovala jsem, jak se mi jídlo vzdalovalo, a to mě rozčilovalo. Nedokázala jsem pochopit, jak může být někdo tak netolerující povahy, že nedovolí jinému se ani najíst. Vždyť - co by se stalo, kdybych je o život připravila? Nikdo by si neuvědomil, že je na světě o čtyři lidi míň... O pět... Opět se na mě navalila vlna mrzutosti, když jsem pomyslela na Charlieho a ne to, e jsem ho zabila - já, jeho dcera. Stejně rychle, jako ta mrzutost přišla, tak i odešla. Stále ve mně převládal pocit nadřazenosti a touha být zlá.

Vždyť je to jedno, řekla jsem si v duchu a zlomyslně jsem se ušklíbla. Stejně by jednou zemřel. Tak aspoň to má za sebou. Jednou si pro něho smrt musela přijít tak jako tak... A ta smrt jsem já, jak hezký titul.

Ta slova ve mně probouzela víru.

Jsem zabiják, jsem lovec, jsem nejsilnější...

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře