Jak se z Cullenů stala rodina - trochu jinak 6.

23. září 2010 | 10.01 | | autor: jarka

 Vize, procházka, pád,....a co se stane v lese?

Pohled Alice Brennan

Celou noc jsem si s maminkou povídala. Povídali jsme si o všem možné, ale dost často jsme se vraceli k našim nočním společníkům, Carlisleovi a Jasperovi. Maminka mi řekla, jak si spolu povídali i o skleničce krve. Bylo to roztomilé a romantické. Záviděla jsem jí. Vím, že tu není moc věcí k závidění. Ona by si myslela totéž, ale protože já znám ten konec s oltářem, mohla jsem závidět. I během našeho rozhovoru jsem občas měla vizi o tom, jak se moje sestry rozhodují. Bylo to neúnosné. Původně jsem měla v plánu zůstat mimo hru, ale protože miluju oblečení, tak jsem se rozhodla, že jim s tím pomohu. Nad ránem jsem zaběhla k nim do pokoje a každé vybrala oblečení, o kterém jsem věděla, že v něm zazáří. Na sebe jsem hodila jenom rifle a tričko s mikinou.

Po snídani jsme se nemohli domluvit, co budeme dělat. Přeci jenom je tu tolik věcí, které by se dali podniknout. Nakonec jsem dostala vizi, která rozhodla.

Naši upíři se dohodli, že půjdou na pocházku. Nebrali si auta, takže to bude v okolí. Viděla jsem je, jak jdou po malém náměstíčku a u jednoho obchůdku odbočují na malou lesní pěšinu.

Víc jsem nepotřebovala. Procházku jsem podala jako svůj nápad. Nikdo si předtím nevšiml mého zasnění, tak jsem se nemusela bát, že mě někdo bude podezírat z "náhodného" potkání našich sousedů upírů. Sestry se znovu převlékly. Prý, kdyby náhodou potkali kluky. Podezírala jsem je, že vědí, co se stane. Venku jsme šli pomalým lidským tempem. Nikdo si nás skoro nevšiml. Věděla jsem, že oni půjdou trochu později. Byla jsem ráda, že jsme vyšli jako první. Až se potkáme, bude to pro mě výhoda. Nebudu muset předstírat úprk. Půjdu stále svým tempem a nikdo si nevšimne, že jsem zmizela. Tohle jsem si myslela. Ovšem realita byla úplně jiná.

Podle mé vize jsem je dovedla na náměstíčko a u obchodu zahnula za roh.

Věděla jsem, že jdu dobře. Na pěšině jsem ještě víc zvolnila tempo, které už tak bylo dost pomalé. Šli jsme skoro mlčky. Jen sestry mezi sebou sem tam něco prohodili. Esmé si užívala jarního sluníčka a příjemné zeleně. Najednou jsem opět dostala vizi. Dnes to byla už druhá.

Kluci i s Carlislem nás dohonili. Všichni se tvářili překvapeně. Jen Emmett se potutelně usmíval a já seděla na zemi. Na zemi? Já? Jak jsem se tam proboha dostala?! Najednou se Jasper pohnul...

Moje vize skončila. Nebo spíš byla ukončena vnějším vlivem. Jak jsem šla po cestě a pro vizi neviděla před sebe, šlápla jsem na zrádně mokrou šišku. Noha mi podklouzla a já seděla na zemi, jako v mé vizi. Za sebou jsem uslyšela kroky. Všechny se otočily a uviděli mě na zemi. Holky protočili oči a Esmé měla překvapený výraz. Koukla jsem na Esmé a ústy naznačila: "Dělej krásku v nesnázích."

Chtěla se mě zeptat, jak to myslím, ale neudělala to. Neměla prostor, protože byl slyšet jenom Emmettův hurónský smích. Otočila jsem se na něj a zamračila se. To ho rozesmálo ještě víc.

"Ale, ale. Brennanová, co děláš na zemi?" zeptal se. Stále se smál, ale to mu nebránilo pokračovat. "Snad sis nic neudělala, skřítku." Zašišlal na mě. Měla jsem sto chutí roztrhat ho na kousíčky. Nad touhle mojí myšlenkou se Edward uchechtl. I jeho jsem provrtala pohledem. Carlisle, ten jen tak stál a koukal. Nechápal, čemu se jeho synové smějí. Jasper protočil oči a pohnul se směrem ke mně. Podal mi ruku a pomohl mi vstát. Bylo to od něj ohleduplné. Děkovně jsem se na něj usmála. Jen přikývl. Potom jsem se opět zamračila a koukla na Emmetta.

"Taky by si mohl mít víc mozkových buněk nebo si vzít příklad ze svého bratra. Nechovat se pořád jako dítě." Zasyčela jsem na něj. On se zamračil a začal nad mými slovy trochu přemýšlet. Já se vítězoslavně usmála, otočila na Jaspera a pokračovala: "Děkuju. Jsi hodný." Složila jsem mu malý kompliment. Usmál se na mě. Vypadá dokonale, když se usměje, usoudila jsem.

"Co tu děláte, Esmé?" zeptal se nakonec Carlisle, aby přerušil dlouhotrvající ticho. Protočila jsem oči. Copak nebylo vidět, co tu děláme? Jsme na procházce.

"Šli jsme na procházku. Co vy?" zeptala se maminka. Nad tím jsem taky zakroutila hlavou. Copak nebylo nad slunce jasné, co tu dělají? Pochybuju, že by si troufli jít na lov takhle za světla.

"Taky jsme se šli projít." Zašvitořil Carlisle. Jakmile viděl na maminčině tváři úsměv, neubránil se úsměvu. Bylo to roztomilé. Neslyšně jsem si povzdechla. Taky jsem si přála, aby se někdo usmál, když já se usměju. A přála jsem si, aby to nebyl jen tak někdo, ale aby to byl Jasper. Kruci, proč jsem tak pitomá. Byla jsem s ním jednou venku a už jsem zamilovaná až po uši. Proboha, jak jsem to dokázala? Nechápala jsem to.

"Kam máte namířeno?" zeptal se pro změnu Edward. Když jsem se na něj podívala, jeho pohled směřoval na Bellu. Chápala jsem to. Bella je moc hezká. Myslím, že si ho omotala kolem prstu. Znovu jsem si povzdechla. Moje nálada se pomalu dostávala k bodu mrazu. Začala jsem být zoufalá.

"Vlastně nevíme. Alice nás někudy vedla." Přiznala Rose. Ach jo. Proč zmiňovala jméno. Určitě to někomu dojde.

"Alice?" podíval se na mě významně Carlisle. "Odkud znáš tuhle cestu?" zeptal se. Jeho hlas zněl podezíravě.

"Měla jsem vizi." Řekla jsem jen. Věděla jsem, že jim to dojde. Nechtěla jsem to protahovat. Tahle situace se mi celkově nelíbila. Cítila jsem se hrozně nepříjemně. Věděla jsem, že mě z toho budou vinit. Když nikdo nic neříkal, pokračovala jsem: "Nebudu rušit. Půjdu napřed. Určitě si máte, co říct." Řekla jsem. Okamžitě jsem se otočila k odchodu a upíří rychlostí pokračovala po pěšině dál. Vlastně jsem spíš běžela, než šla. Zavřela jsem oči a doufala, že mě moje instinkty varují před nějakým nebezpečím. Bohužel jsem se mýlila. Dopadlo to přesně tak, jak jsem nechtěla – utekla jsem.

Běžela jsem sotva asi pět minut. Pokoušela jsem se nevnímat okolí. Doběhla jsem na malou mýtinku a uklouzla po trávě, kterou pokrývala vrstva rosy. Nečekala jsem to a sesunula se k zemi. Být člověk, určitě by se mi něco stalo. Takhle jsem jenom zůstala ležet na zemi a stočila se do klubíčka. Na mýtince jsem nebyla dlouho sama, ačkoli jsem si přála být sama. Někdo za mnou přišel. Pokoušel se, být potichu, ale nedával dobrý pozor a pod nohama mu zapraskala větývka. Nenamáhala jsem se otočit, protože lehký vánek mi k nosu zanesl jeho vůni. Přišel za mnou Jasper. Proboha proč nezůstal s nimi.

"Proč jsi za mnou šel?" zeptala jsem se. Přišel ke mně blíž a sedl si vedle mně.

"Chtěl jsem zjistit, proč se chováš tak podivně." Odpověděl prostě.

"Jak podivně?" zeptala jsem se ostražitě.

"Když jsem ve tvé přítomnosti, jsi šťastná, ale nakonec jsi zoufalá. Cítím tvé emoce." Vysvětlil. "Zajímalo by mě proč." Dokončil.

"A chceš slyšet pravdu nebo milosrdnou lež?" zeptala jsem se, abych získala čas. Potřebovala jsem se rozhodnout, jestli mu řeknu pravdu nebo milosrdnou lež, ať dopoví jakkoli. Jasper chvíli přemýšlel.

"Myslím, že radši pravdu. Ať je jakákoli." Řekl. Stulila jsem se do ještě menšího klubíčka a nadechla se. Urovnala jsem si myšlenky v hlavě a rozhodla se, že mu řeknu pravdu.

"Fajn. Chceš pravdu, budeš ji mít." Zamumlala jsem si pro sebe. Dál jsem pokračovala hlasitěji. "Víš, jak jsem říkala, že moje mamka si nakonec vezme tvého otce a z nás dvou budou sourozenci. Moje sestry se zamilovaly do tvých bratrů a nakonec je získají. Buď s mojí pomocí, nebo bez ní. Třeba Bella je na dobré cestě. Všimla jsem si dneska Edwarda, jak se na ni kouká. Emmettovi to bude chvíli trvat, než mu to dojde, ale nakonec mu to docvakne. A já? Já budu mít nové bratry a švagry, ale nikdy nebudu mít to, co mají sestry – manžely na věčnost." Vysypala jsem ze sebe.

"Proč myslíš, že nebudeš mít manžela jako ony? Určitě někde takový je." Řekl a já se propadla do ještě větší zoufalosti. Chtělo se mi brečet, ale protože jsem upír, nemůžu. Nohy jsem si přitiskla k hrudníku.

"Proč? Protože ten, do koho jsem se zamilovala, mě určitě nechce." Odpověděla jsem. Můj hlas mě začal zrazovat, protože v něm byla slyšet moje zoufalost.

"Tohle nemůžeš vědět. Řekla jsi mu to?" zeptal se. Jak se může takhle ptát? Copak mu nestačí, co jsem mu řekla? Zřejmě ne.

"Ne." Přiznala jsem. "Mohla bych to zkusit, ale bojím se jeho odpovědi."

"Proč se bojíš?" zeptal se mně. Proč asi? Protože když odpoví ne, budu jedině smutná a budu se trápit.

"Protože se bojím odpovědi." Řekla jsem naplno.

"A nechtěla by si to aspoň zkusit?" zeptal se. Pokoušel se mě přesvědčit.

"Fajn." Pomyslela jsem si. Dál už jsem pokračovala nahlas. "Zamilovala jsem se do tebe." Zašeptala jsem. Věděla jsem, že to uslyší. Oči jsem měla otevřené, ale hlavu otočenou k zemi, takže jsem neviděla, jak bude reagovat...

Pohled Jasper Cullen

Běžel jsem za Alicí. Nevím proč, ale nechtěl jsem ji nechat samotnou. Bál jsem se o ni. Nechápal jsem se. Strávil jsem s ní jeden večer a ona si mě takhle omotá kolem prstu. Na chvíli jsem se zarazil. Zůstal jsem stát na místě. Dolehla na mě pravdivost mých myšlenek – zamiloval jsem se do ní. Ale jak se to mohlo stát za tak krátkou dobu? Skoro ji neznám a přitom mám pocit, že se známe, už bůh ví kolik let. Opět jsem se dal do běhu. Běžel jsem po její vůni. Zastavil jsem se na okraji lesa mezi stromy před malou mýtinkou. Ležela tam na zemi v klubíčku. Chtěl jsem se za ní rozběhnout, vzít ji do náruče a už nikdy nepustit. Neudělal jsem to. Radši jsem pomalu přešel k jednomu stromu. Bohužel jsem nedával pozor a šlápl na větývku, která pode mnou zapraskala. Věděl jsem, že to uslyší.

"Proč jsi za mnou šel?" zeptala se. Jako malý zahanbený školák jsem přišel k ní a posadil se na zem vedle ní.

"Chtěl jsem zjistit, proč se chováš tak podivně." Odpověděl jsem jí. Vypadala tak nevinně, když ležela přede mnou na zemi. Hrozně jsem ji chtěl pohladit po tváři.

"Jak podivně?" zeptala se ostražitě.

"Když jsem ve tvé přítomnosti, jsi šťastná, ale nakonec jsi zoufalá. Cítím tvé emoce." Vysvětlil jsem. "Zajímalo by mě proč."

"A chceš slyšet pravdu nebo milosrdnou lež?" zeptala se. Chvíli jsem dělal, že o tom přemýšlím. Přesně jsem věděl, co chci slyšet. Pravdu.

"Myslím, že radši pravdu. Ať je jakákoli." Odpověděl jsem. Stulila se do ještě menšího klubíčka. Vypadal jako malé nešťastné dítě. Tohle jsem opravdu nechápal.

"Fajn. Chceš pravdu, budeš ji mít." Zamumlala. "Víš, jak jsem říkala, že moje mamka si nakonec vezme tvého otce a z nás dvou budou sourozenci. Moje sestry se zamilovaly do tvých bratrů a nakonec je získají. Buď s mojí pomocí, nebo bez ní. Třeba Bella je na dobré cestě. Všimla jsem si dneska Edwarda, jak se na ni kouká. Emmettovi to bude chvíli trvat, než mu to dojde, ale nakonec mu to docvakne. A já? Já budu mít nové bratry a švagry, ale nikdy nebudu mít to, co mají sestry – manžely na věčnost." Řekla. Působila na mě celkem zmateně.

"Proč myslíš, že nebudeš mít manžela jako ony? Určitě někde takový je." Řekl jsem. Proč jsem proboha pokládal tak blbou otázku, když na ni nechci znát odpověď?

"Proč? Protože ten, do koho jsem se zamilovala, mě určitě nechce." Odpověděla. Z jejího hlasu i emocí byla slyšet zoufalost. Mrzelo mě to. Nechtěl jsem, aby byla zoufalá.

"Tohle nemůžeš vědět. Řekla jsi mu to?" zeptal jsem se. Zase jsem položil špatnou otázku.

"Ne." Přiznala. "Mohla bych to zkusit, ale bojím se jeho odpovědi."

"Proč se bojíš?" zeptal jsem se. Myslím, že mi to bylo jasné, ale chtěl jsem, aby mi to potvrdila.

"Protože se bojím odpovědi." Řekla. I v jejím hlase zaznívala panika.

"A nechtěla by si to aspoň zkusit?" zeptal jsem se. Pokoušel jsem se ji přesvědčit, protože jsem ve skrytu duše doufal, že jsem to já. Přál jsem si to.

"Zamilovala jsem se do tebe." Zašeptala. Vykulil jsem na ni oči. Ona měla hlavu zabořenou v trávě. Cítil jsem se nesmírně šťastně, protože moje přání se vyplnilo. Bylo asi první v tomhle životě. Byl z ní cítit obrovský neklid. Chtěl jsem ji utěšit. Trochu jsem se nadzvedl a vzal jsem ji do náruče. Posadil jsem si ji na klín a bokem opřel o hrudník. Jemně jsem ji začal hladit po paži. Překvapeně zvedla hlavu a upřela na mě svoje nádherné oči. Sklonil jsem se a lehce ji políbil na čelo.

"Měla jsi mi to říct." Zašeptal jsem. Zřejmě to pochopila, protože se uvolnila a zavřela oči. Užíval jsem si tuhle společnou chvilku. Najednou se jakoby vzpamatovala. Jemně se ode mě vykroutila a sedla si mi obkročmo na stehna.

"Můžu tě o něco poprosit?" zeptala se. Usmál jsem se a přikývl. Pokračovala. "Může to zatím zůstat mezi námi?"

"Jistě." Odsouhlasil jsem. Natáhla se a lehce mě políbila na tvář. Usmál jsem se ještě víc.

"Můžu mít ještě jednu prosbu?" zeptala se znovu.

"Ty můžeš mít jakoukoli prosbu kdykoli." Odvětil jsem.

"Pomůžeš mi dát dohromady Emmetta a Rosalii?" zeptala se. Přikývl jsem, ale byl jsem překvapený. Kdyby záleželo na mně, nechal bych v tom Emmetta vymáchat, ale když si to přeje tahle kráska, nemůžu nesouhlasit. Usmála se a zvedla se. Otočila se na mě a usmála se.

"Měli bychom už jít. Nebo si budou myslet, že jsme se ztratili." Řekla s úsměvem a natáhla ke mně svoji drobnou ručku. Já ji ochotně přijal a vyhoupl se na nohy. Zastavil jsem se. Ona se taky zastavila a podívala se na mě. Přitáhl jsem ji k sobě a objal ji.

"Dobře. Ale chci být tvůj doprovod. Nechci, aby šla někde sama. Mám o tebe strach." Přiznal jsem. Znal jsem ji teprve chvíli a už teď jsem se o ni bál. Neuvěřitelné. Bylo z ní cítit, že ji moje slova potěšila.

"Klidně. Za doprovod nebudu protestovat." Řekla a usmála se. Lehce jsem ji políbil na čelo a pustil ji. Chytil jsem ji za ruku a spolu jsme pomalu běželi stejno cestou, po které jsme se dostali sem.

Cesta do penzionu nám trvala asi dvacet minut. Běželi jsme mlčky. U penzionu jsme zůstali na chvíli stát s vykulenými obličeji. Bella a Edward seděli na lavičce, drželi se za ruce, a co chvíli se políbili. Bylo to roztomilé. Chtěl jsem mít od Alice taky povolení políbit ji. Třeba ho nakonec mít budu. Doufal jsem, že ano. Alice rychle pustila mou ruku, když viděla ty dva. Věděl jsem, že už nemá smysl chytat ji, protože by mě stejně odstrčila. Odlepil jsem se z místa a šel k penzionu. 

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (6x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší