Vize - 2. část

15. duben 2010 | 16.44 | | autor: jarka
› 

 Povídka od Jarky 

Alice odešla ze školy, aby Edwarda ochránila před jednou vizí... ale před Bellou ho ochránit nedokázala!

Jasper byl ve sprše a já přemýšlela, co pro nás asi Carlisle a Esme připravují na odpoledne. Byla jsem hrozně zvědavá, ale nechtěla jsem se podívat do budoucnosti, protože jsem jim nechtěla kazit překvapení. Říkala jsem si, že prostě musím vydržet do odpoledne. Začala jsem přemýšlet, jestli by někomu vadilo, kdybych použila esej na biologii, kterou už mám napsanou. Nechtělo se mi vymýšlet novou. Napadlo mě, že bych jenom předělal hlavičku se jménem a adresou školy. Nedělala jsem tenhle úkol ráda a rozhodla jsem se, že novou esej psát nebudu a jenom přepíšu hlavičku té stávající. Chtěla jsem jít do šatny, vybrat si šaty na odpoledne, ale ztuhla jsem v sedě na kraji postele.

Měla jsem další vizi. Viděla jsem Edwarda ve třídě na biologii. (Tu měl teď, uvědomila jsem si.) Seděl vedle Belly a přemýšlel, jak krásně mu voní a nejraději by si ji vzal. Vymýšlel různé způsoby, jak by ji mohl vylákat ze třídy a zabít ji. V tu samou chvíli, ale myslel na Carlislea a bojoval sám se sebou. Věděl, že kdyby to udělal, ohrozil by nás všechny. Přesto tu, ale byly naše přirozené instinkty, které se jen tak nedaly odbýt. Zvlášť teď, když měl žízeň. Byla tu, ale ještě divnější věc, nemohl Belle číst myšlenky. To ho znepokojovalo. Nevěděl, jestli by s ním odešla, kdyby ji chtěl nějak vylákat. To, ale nemohl dopustit. Nechtěl se nechat takhle zmítat smysly. Nechtěl ublížit jí ani nikomu z nás. Nechtěl, aby kvůli němu někdo z nás trpěl. Jenže ona mu tak krásně voněla, že se skoro nedokázal ovládnout. Vymýšlel další a další způsoby, jak jí zabít. Pokaždé, když vymyslel další způsob, objevila se mu v mysli Carlisleova tvář. Věděl, že kdyby to udělal, nejvíc by tím ranil jeho. Nechtěl ho zklamat. Chtěl dokázat, že je dost silný, aby to vydržel. Potřeboval si dokázat, že ho vychoval ten nejlepší a naučil ho ovládat se. Pokoušel se soustředit na něco jiného, rozptýlit svou mysl a začal odpočítávat vteřiny do konce hodiny. Jen stěží se mu to dařilo. I když přestal dýchat, pořád ji cítil. Pořád jí měl plnou hlavu a pořád jako by ho něco nutilo zabít ji. Začala jsem vteřiny odpočítávat za něj, protože jsem věděla, že kdyby se rozhodl zaútočit, nemohla bych nic udělat.

Mobil měl vypnutý, tak rychle, abych ho zadržela, neběhám. Přála jsem si, aby to už skončilo. Nechtěla jsem už vidět, jak můj bratr přemáhá sám sebe, aby nás ochránil a sebe, aby ochránil před výčitkami svědomí. Věděla jsem, že je silný, ale nevěděla, jestli dost na to, aby se i s tak velkou žízní, jakou má, dokázal udržet. Do konce hodiny už zbývalo posledních pět minut. Doufala jsem, že neprovede žádnou hloupost, až půjde ze školy. Nechtěla jsem bratra vidět s rudýma očima. Odpočítával poslední vteřiny svého utrpení a já doufala, že jakmile zazvoní, skončí i má vize. Nechtěla jsem s ním prožívat další zkoušku ohněm. Přála jsem si, aby byl už rozhodnutý a neublížil jí. Zdál se, že je. Rozhodl se, že po poslední hodině zajde do kanceláře a pokusí si přehodit tenhle předmět za jiný. Zazvonilo, konečně, a moje vize opravdu skončila.

Celá ztuhlá jsem ještě asi minutu seděla na posteli. Pak jsem si lehla, stulila se do klubíčka, spojila ruce pod koleny a děkovala Bohu, že se Edward rozhodl správně. Byla jsem tak vystresovaná, že jsem si ani nevšimla, že se Jasper vrátil do pokoje.

Všiml si, jak ležím na posteli. Věděl, že takhle ležím pokaždé, když se mi stane něco nepříjemného. Nebo když mám nepříjemnou vizi, jako dnes. Přišel k posteli, sedl si na okraj a položil mi ruku na předloktí. Začal mi dlaní přejíždět po předloktí a vyptávat se: "Alice, co se stalo? Měla si nějakou nepříjemnou vizi?"

"Ano, měla jsem naprosto hroznou vizi. Kdyby to šlo, hned bych ji zapomněla."

"A povíš mi ji? Třeba se ti aspoň uleví, že nebudeš na starosti sama."

Přikývla jsem a vypověděla mu, co jsem viděla. Mám pocit, že kdybych mohla brečet, brečela bych jako želva. Jasper mě celou dobu pozoroval s ustaraným výrazem a hladil po zádech. Nechtěla jsem mu přidělávat starosti s mými vizemi, ale věděla jsem, že když mu ji neřeknu, zjistil by ji přes moje emoce. Vyvolal by ve mně pocit sdílnosti a já bych mu všechno vyklopila. Nechtěla jsem, aby na mě používal svůj dar. Nechtěla jsem před ním mít žádné tajnosti, protože on hned poznal, že něco tajím. Pak by byl jenom zbytečně nešťastný, že mu nedůvěřuju a já bych se jenom zbytečně trápila. Bylo prostě jednodušší říct vše na rovinu. Udělal jsem to tak i teď s mojí vizí.

Když jsem skončila, klepala jsem se. Nevěděla jsem proč. Asi to bylo z toho vypětí. Když jsem skončila, ulevilo se mi. Věděla jsem, že to není z toho, že jsem se vypovídala, ale z toho, že Jasper na mě použil svůj dar. Nebyla jsem ráda, když to dělal, ale dnes mi to nevadilo. Dnes jsem byla dokonce ráda.

"Děkuju." Řekla jsem mu, aby si nemyslel, že to beru jak samozřejmost.

"A za co, prosím tě? Za to, že jsem ti ulevil? Udělal jsem to rád. Zaprvé je to pro mě jednoduché a zadruhé jsem rád, když ti můžu pomoct."

"Já vím. A ještě jednou děkuju, ale chtěla bych se ještě osprchovat a převléct. Vadilo by ti, kdybych se na chvíli vytratila?"

"Ne. Posluž si, ať ti to dnes odpoledne sluší. Máš na to plné právo."

"Dobře. Hned jsem zpátky."

Rychle jsem zamířila do sprchy. Nejdřív jsem ze sebe musela smýt ten neklidný a vypjatý pocit, který ve mně zůstával z předešlé vize. Pustila jsem si studenou a chvíli jen tak stála. Když už mi bylo zima, pustila jsem si teplou. Pořádně jsem se celá namydlila. Potřebovala jsem se uvolnit a na uvolnění mi zabírala vůně růže. Použila jsem sprchový gel, který jsem dostala od Jaspera k vánocům. Hlavu jsem si myla ráno, takže jsem si ji umýt nemusela. Byla jsem hotová, vylezla ze sprchy, oblékla spodní prádlo a zabalila do měkkého voňavého a hebkého županu. Ten župan byl navíc krásně teplý. Vyšla jsem z koupelny a zamířila do šatny.

Dnes jsem chtěla vypadat hezky, vybrala jsem si proto levandulové šaty se špagetovými ramínky, ke kterým byly přišité rukávy z průsvitného šátku stejné barvy. Tyhle šaty jsem měla ráda, dobře mi padly, slušeli mi a líbilo se mi provedení jejich rukávů. Rukávy byly ¾ s cípatým zakončením. Celé šaty pak byly velmi jednoduché a hezké. Používala jsem k nim řetízek s přívěskem v modré nebo fialové barvě. Krom rukávů se mi na nich ještě líbila sukně. Sukně byla dlouhá, sahala mi až ke kotníkům, střižená do A, takže když jsem si je oblékla, vlnila se mi kolem nohou. Líčit jsem se nemusela. Byla jsem nalíčená od rána a ve sprše se mi to nesmyla.

Když jsem vyšla ze šatny, Jasper ležel břichem na posteli a koukal do nějaké knížky. Jakmile jsem vešla do pokoje, nechal toho. Prohlížel si mě se zájmem. Udělal jsem mu radost a otočila se celá dokola. Usmál se a řekl mi: "Moc ti to sluší, hvězdičko."

"Děkuju. Chci se ti dneska líbit. Je to náš velký den."

"Ty se mi přece líbíš vždycky. A ty to víš. Tak já se teda taky půjdu převléct, abych vedle tebe nevypadal, jako strašák."

Nechala jsem ho, aby šel. Přemýšlela jsem o skutečnosti, že bych si mohla vzít na sebe i pytel od brambor a on by mi řekl, že mi to sluší. Dnes jsem, ale věděla, že má pravdu. Dnes jsem si byla jistá, že mi to sluší. Byl zpátky ve chvilce.

"Páni, sluší ti to. Tenhle oblek si na sobě neměl dlouho. Kdy naposledy si ho vlastně měl na sobě?"

"Když jsme byli se školou v divadle. A to bylo v květnu."

"Říkala jsem si, že je to už hodně dlouho. Ale moc ti to sluší, lásko. Jsou 4, asi za 10 minut přijdou ostatní. Jsem zvědavá co to pro nás Carlisle s Esme chystají. Máš nějakou představu, co by to tak mohlo být?"

"Já? Já mám mít představu? Nejsi tu na tohle náhodou specialista ty?"

"Jsem, ale nechci jim to kazit, nepodívala jsem se, co chystají. Vlastně jsem se nepodívala ani na to, co chystáš ty. Takže nemám absolutně ponětí, co má být tvoje překvapení pro mě."

"To jsem rád. Ty jenom víš dopředu, jak zareaguju na svoje překvapení, viď."

"Ano, chtěla jsem vědět, jestli to, co chystám, ti udělá radost."

"A udělá?"

"Jo, a velikou. Budeš naprosto nadšený."

"A řekneš mi, co dostanu?"

"Ne. To by pak nebylo překvapení, tu chvíli už to vydržíš. Slyšela jsem auto, už jsou doma. Myslíš, že už můžeme dolů nebo pro nás Esme přijde nahoru."

"Já nevím. Asi bych zůstal nahoře a počkal, co se bude dít."

"Hm. Asi ano."

Slyšela jsem Edwarda, jak jde po schodech nahoru. Nemířil k našemu pokoji, ale neopačnou stranu ke Carlisleově pracovně. Věděla jsem, že si s ním bude chtít promluvit. Já si s ním chtěla taky promluvit, ale dřív než půjde za Carlislem. Rychle jsem vyšla z pokoje, viděla jsem ho, že stojí před pracovnou a přemýšlí.

"Edwarde, počkej, chci s tebou mluvit."

"Co chceš, Alice? Dnes nemám náladu na tvoje zvědavé otázky."

"Nechci tě zdržovat. Vím, že sis dneska vytrpěl svoje při biologii. Měla jsem vizi a viděla všechno. Jenom jsem se modlila, aby si neudělal nějakou hloupost a pak toho nelitoval. To, že bychom se museli stěhovat, je věc vedlejší. Já jenom doufala, že se rozhodneš správně a nebudeš svého rozhodnutí litovat."

"Děkuju. Nechci vám kazit váš dnešní velký den, ale vadilo by tobě nebo Jasperovi, kdybych na té oslavě chyběl? Nemám na to náladu."

"Chápu, ale mohl by si přijít alespoň na přípitek? Prosím? Jasperovi vysvětlím, že se ti na ní nechtělo být, ale mě by to bylo moc líto."

"Dobře, ale řekni Jasperovi, že jestli na mě něco zkusí, tak neručím za to, že bude mít večer zuby. Jasné?"

"Jasné. To je asi všechno co jsem chtěla. Tak jdi a neprobírejte to moc dlouho. Vím, že Esme nebude nadšená, že něco probíráte právě teď, protože se na tom odpoledni docela nadřela."

"Dobře. Slibuju, že to nebudu úmyslně protahovat."

"Děkuju."

Nechala jsem ho stát před dveřmi pracovny a odešla. Než jsem byla v pokoji, slyšela jsem ještě, jak klepal na dveře. Vklouzla jsem rychle do pokoje a myslela, že budu ještě chvíli o samotě s Jasprem. Chtěla jsem ho mít ještě chvíli pro sebe. Viděla jsem, ale že tohle přání se mi nevyplní. V pokoji na židli u stolu seděl Emmett. Nic neříkal, jenom seděl a koukal na Jaspera, který si četl tu stejnou knížku, od které vzhlédl, když jsem přišla do pokoje v šatech. Nechtěla jsem ho odsud vyhazovat, věděla jsem, že sem chodí jen tehdy, když si chce popovídat s někým z nás, ale dneska se mi nechtělo s ním nic řešit.

"Emmette, proč jsi tady a ne s Rosalií? Vždyť vy dva se od sebe nehnete ani na krok."

"Rose se zkrášluje na odpoledne. Což znamená, že se líčí, převlíká, aby zjistila, v čem vypadá nejlíp, češe a tak. U toho já zrovna být nemusím. A dole na televizi koukat nemůžu, protože Esme ještě něco dodělává a nechce, abych jí tam překážel. Říkal jsem si, že půjdu za Edwardem, ale ten je dneska odpoledne nějaký divný. Tak jsem si řekl, že zajdu za vámi dvěma. Doufám, že to někomu z vás nevadí?"

"Ne, nevadí. Tedy mě ne a tobě?" zeptala jsem se Jaspera, aby si nemyslel, že rozhoduju za něj. On jen zavrtěl hlavou na znamení, že mu to nevadí.

"Dobře. Alice moc ti to sluší. Já být dneska Jasperem, hned bych tě požádal o ruku ještě jednou."

Chtěla jsem odpovědět, ale nestihla jsem to, protože do našeho hovoru se vložil Jasper. "Emmette, víš, že to není špatný nápad? Já bych ji klidně ještě jednou požádal o ruku, ale nevím, jak by mi na to odpověděla."

"Ale jdi, ty by si to už znova neudělal. Všichni víme, že Alice zrovna nemusí velkou pozornost, která je namířená na ni. A při svatbě je okolo nevěsty takový kolotoč, který ona považuje za přemrštěný."

"Jo, to vím taky, ale někdy mě tak napadá, jestli by s tím souhlasila. Vdát se za mě ještě jednou. Já bych to chtěl ještě jednou zkusit."

Koukala jsem na ně oba s otevřenou pusou. Věděla jsem, že mě Jasper miluje stále stejně (ne-li víc), ale nevěděla jsem, že by si mě chtěl ještě jednou vzít. To pro mě byla novinka. A hodně velká. Když jsem teď nad tím tak přemýšlela, možná bych jednou vydržela trochu víc pozornosti a udělala mu radost, aby si mě mohl vzít.

Z mých úvah mě vytrhlo zaklepání na dveře, šla jsem otevřít a viděla, že za dveřmi stojí Esme. Celá zářila radostí, zřejmě ještě neviděla Edwarda.

"Mám dole všechno hotovo, mohli bychom začít. Pokud tu ovšem neřešíte něco důležitého."

Odpověděla jsem jí já: "Ne, neřešíme tu nic důležitého. Jen Jasper s Emmettem tu mají takové zajímavé představy. Hned jsme dole, ale co Carlisle a Edward? Ti už se spolu domluvili?"

"Ano, oni dva už jsou dole. Dole je už i Rose. Čeká se jenom na vás. Emmette, ty by ses mohl jít taky převléct." Zlobila se na oko Esme.

Emmett odešel a my zůstali v pokoji sami. Nechtěla jsem teď rozebírat řeči o svatbě. Vzala jsem Jaspera za ruku a vyšli jsme z pokoje. On mi propletl svoje prsty s mými a políbil mě na čelo. 

         

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Vize - 2. část jiřina 16. 04. 2010 - 18:53
RE: Vize - 2. část :-) 16. 04. 2010 - 22:37
RE: Vize - 2. část lucka - admin 17. 04. 2010 - 07:02
RE: Vize - 2. část jarka 18. 04. 2010 - 10:07