Jak se z Cullenů stala rodina - trochu jinak 3.

28. srpen 2010 | 08.14 | | autor: jarka

 Ach, ty kufry...

Pohled Alice Brennan

Seděla jsem v pokoji na posteli a kolena měla pod bradou. Do pokoje se vrátila Esmé a viděla mě tak. Nechala mě sedět a já jí za to byla vděčná. Po chvíli jsem se zvedla a pomalu šla k autu. Když jsem procházela přezouvárnou, míjela jsem toho, co považuju za dospělého muže. Všimla jsem si, že byl blond, byl sympatický a, v neposlední řadě, vysoký. No, o tom by se možná dalo diskutovat, protože proti mně je každý vysoký. On byl normálního vzrůstu.

Došla jsem do auta a začala z něj vyndávat kufry. Měla jsem celkem tři. Vyndala jsem je všechny před auto a po jednom začala tahat, po kolečkách, do přezouvárny. Tam jsem je nechala stát a přezula se. Nechala tam dva kufry a třetí začala tahat do pokoje. Tahala jsem ho pomalu a s námahou, aby to vypadalo, že jsem člověk. Dotáhla jsem kufr do pokoje a položila na volné křeslo. Na chvíli jsem ztuhla, protože jsem měla další vizi.

Emmett šel kolem mých kufrů a všiml si, že jsou stejné jako ty, které má jeden jeho bratr. Zmizel u něj v pokoji a vrátil se s kufrem, který vypadal jako ten můj. Koukla jsem na jeho hodinky a zjistila, že mám sotva pár vteřin, než můj kufr odnese k nim do pokoje.

Z rukou jsem pustila zip, za který jsem tahala. Upíří rychlostí jsem vyběhla z pokoje a namířila si to rovnou do přezouvárny. Málem jsem běh neubrzdila. Zrovna se skláněl, že ty kufry vymění. Koukal na mě jako na zjevení.

"Emmett Cullene, okamžitě nech můj kufr na pokoji!" zavrčela jsem na něj. Pustil můj kufr a začal se usmívat jako neviňátko. Potom kolem nás prošel ten blonďák

"Emmette, co si zase vyvedl?" Cože? U něj jsou tyhle vylomeniny normální? To snad ne.

"Chtěl mi vyměnit kufr za jeden, který patří jednomu z vás.

" Vysvětlovala jsem, stále podrážděná. Naštvaně se koukl na Emmetta a potom omluvně na mě.

"Promiňte, slečno, můj syn je trochu "hravý". Slibuji, že už se to nebude nikdy opakovat." Řekl mi Emmettův otec. No, na otce bych ho moc netypovala. Na to vypadal moc jako filmová hvězda.

"V pořádku." S těmihle slovy jsem vzala zbylé dva kufry najednou a táhla je do pokoje. Ještě než jsem zmizela na schodech, slyšela jsem, jak dostal Emmett vynadáno od otce. Dobře mu tak. Zmizela jsem zpátky v pokoji a začala se konečně věnovat vybalování.

Vybalovala jsem a ani jsem si nevšimla, že jsem v pokoji už pěknou dobu sama. Rozhlédla jsem se po pokoji a, opravdu, mamka tam nebyla. Pověsila jsem do skříně ramínko s tričkem a vyšla na chodbu. Zaklepala jsem na dveře pokoje, kde bydlely holky, a vešla jsem.

"Není tu Esmé?" zeptala jsem se rovnou. Rose a Bella zavrtěli hlavou, že není. Vyšla jsem z jejich pokoje a zavřela za sebou dveře. Z patra vedly ještě jedny schody, vydala jsem se po nich. Navazovaly na ně ještě jedny, sešla jsem až dolů a prošla dveřmi. Dostala jsem se na chodbičku, ze které vedli troje dveře. Jedny vedly do kuchyně a dvoje, naproti sobě stojící, do dvou společenských místností. Nakoukla jsem do těch, které jsem měla po pravé ruce, tam nikdo nebyl. Řekla bych, že tohle je místnost, do které vedou schody z té místnosti, kde je lednička. Zavřela jsem je a přešla chodbičku, abych se koukla do druhých. V té místnosti byl počítač a taky televize, a ještě jedny schody a dveře. Přešla jsem místnost k těm dveřím a zjistila, že vedou do jídelny. Otevřela jsem je a nakoukla dovnitř. Okamžitě jsem uviděla mamku, jak sedí u jednoho stolu a povídá si s Emmettovo otcem.

On zjistil, že tam stojím. Koukl se na mě a usmál se. Úsměv jsem mu opětovala. Mamka se otočila a spatřila mě. Okamžitě se jí po tváři rozlil úsměv. Pokývala rukou, abych k nim přišla. Odstoupila jsem ode dveří a šla k nim. Přišla jsem ke stolu a postavila se do jeho čela. Mamka a Emmettův otec seděli naproti sobě, takže já jsem stála mezi nimi. Zdálo se, že mamka je z toho upíra celkem okouzlená.

"Alice, tohle je pan Cullen. Otec těch hochů, kteří s ním přijeli." Kývla jsem na ni a usmála se. "Pane Cullene, tohle je jedna z mých dcer, Alice."

"Ahoj, Alice. Snad vás mohu o něco poprosit, dámy. Prosím, říkejte mi Carlisle. Pane Cullene, mi říkají v práci a já si pak připadám moc staře." Vysvětlil se smíchem, proč chce, abychom mu říkali jménem. Já s tím neměla problém. Kývla jsem, že souhlasím. Najednou jsem ztuhla. Přišla další vize.

Moje mamka a Emmettův otec jsou spolu v jedné místnosti. On stojí u velkého oltáře a mamka k němu jde v bílých šatech. Bella jí nese vlečku a já jdu před ní v růžových šatech jako družička.

Zase jsem byla v realitě. S vykulenýma očima jsem koukala střídavě na mamku a Carlislea. Teprve se poznali a já už mám vizi, jak to celé dopadne? Najednou jsem si uvědomila, že je jedině na mě, jestli dovolím uspěchat to, co normálně trvá týdny možná měsíce. Budu o tom muset přemýšlet. Pokud mamce řeknu, co jsem viděla, všechno jí tím usnadním. Když jí to řeknu, bude nadšená a nebude s ní k vydržení. Ještě chvíli jsem takhle stála a přemýšlela, než se dostavilo spásné řešení. Řeknu jí to, ale až někdy později. Nemusí to mít od začátku jisté. Zamyšleně jsem se usmála.

"Omluvíte mě? Půjdu nahoru a dokončím vybalování." Řekla jsem. Nečekala jsem na odpověď a už mířila pryč. Rychle jsem vyběhla schody a vrazila do pokoje. Bohužel jsem zabočila na špatnou stranu. Jaké pro mě bylo překvapení, že na obou postelích někdo sedí. Pozdě jsem si uvědomila, že jsem místo k nám do pokoje vrazila do pokoje Carlisleových synů. Oba na mě vykulili oči a já se málem studem propadla.

"Jejky. Promiňte, spletla jsem si pokoje." Vysoukala jsem ze sebe a zase rychle zmizela. Zamířila jsem do protějšího pokoje. Tedy už do správného, našeho, pokoje. Zavřela jsem za sebou dveře a došla k posteli. Sedla jsem si a před očima jsem opět měla ten nádherný, zlatý pár očí, které se na mě tentokrát vykulili. Proč musím mít vždy smůlu, a líbí se mi někdo, koho už možná nikdy neuvidím. I když počkat. Možná neuvidím? To ne. Budu ho vídat dost často, protože se stane mým nevlastním bratrem. Ach jo. Nevlastním bratrem. Chtěla bych, aby byl něco víc.

Pohled Emmett Cullen

Jmenuji se Emmett Cullen a jsem vegetariánský upír. Taťka nás vzal na dovolenou. Všichni jsme se na ni moc těšili, ale ještě víc jsme se těšili na události, které následovaly. Taťka si tam našel manželku a my máme, konečně, maminku. Esmé je úžasná maminka. Dokonce každý z nás má dvě sestry a jednu dívku snů. Ale moc předbíhám. Asi bych měl pokračovat v příběhu...

Jen vás ještě musím upozornit – rád vyvádím různé blbiny.

Ta celkem pěkná slečna nás odvedla do jednoho pokoje. Byl celkem hezký. Nevěnoval jsem mu až takovou pozornost. Na chodbě jsem cítil pach ještě nějakého upíra. No, vlastně spíš upírky, a myslím, že ne jedné. Musí jich tu být víc. Začal jsem v mysli vymýšlet, co všechno by se tu dalo dělat, když tu jsou ještě nějaké upírky. Vždy, když takhle přemýšlím, se tvářím blbě – jako sluníčko. Viděl jsem Jaspera, jak protočil očima. Vzal mě za předloktí a táhl do vedlejšího pokoje. Tam si na chvíli sedl na postel a o něčem přemýšlel. Po chvíli se zvedl a odešel, zřejmě pro jeho kufry. A já zůstal sám.

Prozkoumal jsem celý pokoj. Prolezl jsem skříň i koupelnu. Začal jsem si mnout ruce, protože se mi to tu líbilo. Najednou se rozrazily dveře a do pokoje nakráčel Jazz. V obou rukách nesl kufr. Nechápal jsem, proč nemůže ty kufry tahat po jednom.

"Na, tady máš klíče od auta. Jdi si pro kufry." Řekl a podával mi klíče od otcova auta. Beze slova jsem si je vzal a šel k autu. Ve dveřích jsem se střetl s tou ženou, která předtím stála na parkovišti. Mateřsky se na mě usmála a šla dál. Já se na ní taky usmál a pokračoval k autu.

Z auta jsem si vyndal kufry na kolečkách a táhl je do přezouvárny. Na chvíli jsem se tam zarazil. Byli tam dva kufry, stejné jako má Edward. Jenže, ten by je tu nikdy nenechal takhle bez dozoru. Ty určitě budou jedné z těch upírek, co tu bydlí. Napadl mě menší vtípek. Vzal jsem svoje kufry a odběhl s nimi do pokoje, položil je na zem a zase zmizel. Jasper na mě nechápavě koukl a pomalým krokem šel za mnou.

"Co to děláš?" zeptal se mě, když viděl, jak koukám na ty kufry v přezouvárně.

"Nic. Chci vyměnit ty kufry." Oznámil jsem mu. Už jsem se skláněl k jednomu kufru, abych ho vzal a odnesl. Jenže na schodech jsem slyšel nějaký pohyb, tak jsem zvedl hlavu. Přede mnou se objevila malá dívka s rozježenými vlasy. Podle obličeje a výšky vypadala jako elf. Málem spadla přes jeden kufr, protože to skoro neubrzdila. Koukala na mě pěkně nazlobeně.

"Emmett Cullene, okamžitě nech můj kufr na pokoji!" zavrčela na mě. Koukal jsem na ni jak zjara. Jak zná moje jméno? Jak ví, jak se jmenuju? Jak ví, co jsem chtěl udělat? Hlavou mi běhalo tolik nezodpovězených otázek. Jasper ten se schoval za dveře, takže si ho ten malý skřítek nevšiml. Potom se tam objevil ještě taťka. Ach jo. Bude kázání.

"Emmette, co si zase vyvedl?" zeptal se mě taťka. Koukal střídavě na mě a na toho skřítka. Rozhodl jsem se, budu jí říkat skřítek. Než jsem se stačil nadechnout, abych odpověděl, ozvala se ona.

"Chtěl mi vyměnit kufr za jeden, který patří jednomu z vás." Řekl ten malý rozježený skřítek. Podle hlasu se zdál dosti podrážděný.

Otec se na ni otočil a řekl: "Promiňte, slečno, můj syn je trochu "hravý". Slibuji, že už se to nebude nikdy opakovat." Já jsem hravý? To má teda pěknou pravdu.

"V pořádku." S těmihle slovy vzala oba kufry a odešla. Otec se otočil na mě a zamračil se. Věděl jsem proč. Věděl jsem, co teď přijde. Zvedl jsem hlavu a čekal.

"Emmette, Emmett. Co jsi to, proboha, zase vyváděl? Nemůžeš si jednou odpustit tyhle srandičky? My jsme na to už zvyklí, ale tyhle slečny ne. Nech si tyhle věci na doma." Řekl mi důrazně. Potom se otočil a vydal k autu. Já jsem se sklopenou hlavou odešel. Slyšel jsem za sebou kroky, věděl jsem, že to je Jasper. Pomalu mě začala zaplavovat vlna klidu a... ospalosti? On mě chce uspat? Vždyť to ani nejde. Jsem upír – nespím!

Došel jsem do pokoje a sedl si na postel. Chvíli jsem přemýšlel o nesmrtelnosti chrousta, potom jsem začal vybalovat. Všechno hezky složené do komínků. Slyšel jsem z chodby otevřít a zavřít dveře. Byly na stejném patře. Zamnul jsem si ruce a pocítil vzrušení. Slyšel jsem z chodby hlasy a potom zase zavření dveří. Někdo přešel po patře a šel ke schodům. Podle tichosti a lehkosti s jakou ten někdo šel, bych to typoval na toho mrňavého skřítka, kvůli kterému jsem dostal vynadáno. Už jsem se rozcházel ke dveřím, že jí za odplatu něco vyvedu, ale zapomněl jsem, že je tu se mnou můj "bratříček". Chytil moje paže a držel je za zády.

"Emmette, neblbni. Uvidí tě otec a zase dostaneš vynadáno. Nezahrávej si." Pokoušel se mi domluvit. Já jsem se zklidnil a on mě pustil. Zase jsem začal vybalovat. Po chvíli někdo zaklepal na dveře.

"Dále!" zvolali jsme s Jasperem sborově.

Otevřely se dveře a do pokoje vešel Edward. Prohlédl si pokoj a potom si sedl do jednoho křesílka. Kdyby teď někdo přišel, nevšiml by si ho. Seděl krytý jednou stěnou, takže ho ode dveří nebylo vidět. Chvíli nás pozoroval a potom promluvil.

"Tak, kluci. Vím, co a kde jsou ti druzí upíři. Respektive upírky."

"Kde?" vyhrkl najednou Jasper. Co ho znám, nikdy takhle nereagoval. Že by se mu některá z nich líbila? To ne. Vždyť ani jednu neviděl. Vlastně viděl, ale pochybuju, že by se mu líbila. Byla proti němu hrozně malá a vypadala na hyperaktivní upírku. Ale co já vím. Třeba se mu líbila. Mávl jsem nad tím rukou.

Edward se zasmál a řekl: "Bydlí hned naproti. Ty dvoje dveře jsou jejich. Myslím, že jsou čtyři. Tři mladší a jedna, co jim dělá matku. Prostě, jsou ve stejném počtu i "věkovém" poměru jako my." Ukončil Edward, co chtěl říct. Super. Tři upírky v mém věku před proměnou. Bude sranda.

"Myslím, že nebude Emme. Carlisle tě k nim nepustí ani na krok. Už plánuje program." Vytrhl mě z přemýšlení Edward. Ach jo. Taťka plánuje program a mně se nic neřekne. A nebude mě chtít pustit k upírkám. Mám já to, ale pech.

"Je nějaká šance vykroutit se z jeho výletů?" zeptal jsem se pro změnu já. Jasper stál u okna a přemýšlel. Zajímalo by mě o čem.

"Ne. Pokud nebudeš nemocný." Zasmál se. "Což myslím, že u tebe nehrozí." Dodal se smíchem. Na chodbě jsem slyšel nějaké kroky – někdo šel po schodech. Najednou se v pokoji objevil ten malý skřítek. Koukal vyjeveně a zmateně zároveň. Podle výrazu bych typoval, že čekala jiný a, hlavně, prázdný pokoj.

Vzpamatovala se a řekla: "Jejky. Promiňte, spletla jsem si pokoje." rychle se otočila a zmizela. Edward se na ni chtěl otočit, ale nestihl to. Než se odlepil od křesla, byla pryč. Všichni jsme koukali jako z jara na dveře. Najednou jsem se vzpamatoval.

"Co to kruci bylo?" položil jsem řečnickou otázku a nečekal odpověď.

"Spíš, kdo to byl?" vysypal ze sebe Edward. Můj inteligentní bratr si, podle hlasu, nestačil všimnout, že to byla jedna z těch upírek. Protočil jsem oči a podíval se na něj.

"Tohle byla jedna z těch upírek. Takový malý skřítek." Vysvětloval jsem mu. Poplácal jsem ho po rameni a zasmál se. Potom se ozvalo klepání na dveře. Ten někdo nečekal na vyzvání a vstoupil.

"Tak, kluci, jdeme na večeři." Oznámil nám taťka. Trochu jsem se zašklebil a oklepal při pomyšlení na lidské jídlo. Fuj. Brr. Jediné, co mi nevadí, je ovoce a zelenina. Snad taťka zajistil vegetariánskou kuchyni. Modlil jsem se, aby to tak bylo.

Vyšel jsem z pokoje za bratry a otcem. Ten jediný věděl, kde je

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jak se z Cullenů stala rodina - trochu jinak 3. cleo 28. 08. 2010 - 19:05