Au - pair - 3.část

13. duben 2010 | 13.59 | | autor: eliska
› 

 Povídka od Elišky

Po nepříliš lichotivém článku, který se týkal zběsilého útěku v parku, a nečekané návštěvě se Ema konečně dočká překvapení.

Zaklapla jsem budík a bez velkého zdržování vylezla z postele. Dnes jsem vztala dřív než obvykle. Chtěla jsem aby z mé dobré nálady mělo užitek víc lidí a tak jsem se rozhodla udělat dětem radost.
Za chvilku jsem už slyšela cupitání dvou párů nohou. Šli po vůni a došly rovnou do kuchyně.
,,Mňáám! Lívance!" Zvolala s nadšením Rachel. Připravila jsem jim jejich oblíbenou snídani a pozorovala jak se olizují.
,,Můžu si ještě přidat prosím?" Ptala se Rachel.
,,Samozřejmě, kolik budeš chtít." A dala jsem jí na talíř další dva.
,,Já chci taký pjosím!" Škemral Harry a cpal se až měl boule za ušima.
Když se mi povedlo vyhnat je od stolu a umýt jejich umaštěný ruce a pusu, vypravili jsme se jako každý den s Rachel do školy.
j
Byla jsem ve výborné náladě. Celý svět se zdál najednou tak krásný a bezstarostný. Jen kdyby čas utíkal rychleji. Nemohla jsem se dočkat osmé hodiny.
Děti byli ve výborné náladě stejně jako já. Jako by cítili že jsem šťastná a byli šťastní se mnou. Celou cestu ke škole jsme si hráli na honěnou a užívali si krásného rána.
,,Tak se měj hezky. Ve dvě pro tebe přijdu." Loučila jsem se a dala Rachel pusu na rozloučenou. Harry nechtěl zůstat pozadu a tak jí poslintal druhou půlku obličeje.


,,Fůj! Harry, nech toho," smála se. A Harry jí v záchvatu nedšení olízl ještě nos. Vytáhla jsem kapesník, oba jsem je utřela.
,,Co bych dělala kdybych vás neměla" řekla jsem, když sem utírala Harryho.
,,Byla bys smutná." Řekl Harry a tvářil se velice chytře.
,,To bych teda byla." Chytila jsem ho za ruku vyšli jsem ze školy.
,,Co bys řekl tomu, kdyby jsme šli dneska nakoupit?" Zeptala jsem se nadšeně, protože jsem věděla, že Harry je jediný z rodiny Ryanů, který nákupy miluje. Proto jsem tam mířila v době, kdy byla Rachel ve škole.
,,Jooo!" Vykřikl s nadšením Harry.

Vlezli jsme do obchodního domu a Harryho jsem posadila do nákupního košíku. Vytáhla jsem z kapsy seznam, co jsem stačila ráno sesmolit a snažila se nákup co nejvíc urychlit. Harry totiž chtěl všechno co viděl. Ať už to byli hračky, nebo toaletní papír. Vše by se mu hodilo.
Když jsem stála ve frontě u pokladny padl mi zrak na jeden z mnoha časopisů, hlásající titulek: Robret a neznámá. Okamžitě jsem po něm sáhla a nalistovala dvoustranu věnující se tomuto tématu: "Robert Pattinson (23), jeden z nejžádanějších herců současnosti, který svou dovolenou tráví ve svém rodném městě Londýně, byl v úterý spatřen s neznámou ženou.
Bohužel, nepodařilo se nám zjistit jméno ani bydliště oné neznámé. Co ale můžeme s jistotou říci je fakt, že ona dívka, nebo lépe žena, má už dvě děti. Otázkou zůstává kdo to je a odkud zná tohoto slavného herce, který se proslavil rolí neodolatelného upíra Edwarda Cullena ve filmu Twilight."
,,Slečno!" Ozvalo se najednou. Vzhlédla jsem. ,,Pokud si ten magazín chcete přečíst, budete si jej muset koupit."
,,Jistě, pardon." A hodila jsem časopis na jezdící pás. Zaplatila jsem a hned co jsem se vysoukala z obchodu zamířila jsem k nedalekému dětskému hřišti. Posadila jsem se na lavičku a nechala Harryho ať se proběhne. Znovu jsem sáhla po bulvárním plátku a se zaujetím četla dál. Ani mě nijak nedocházelo, že hlavním tématem článku jsem já.
"Tento mladík je nyní známý na celém světě a to díky této roli. Nabídky na filmové spolupráce se jen hrnou. Celý svět se zajímá o Roberta Pattinsona. Od té doby, co oficiálně prohlásil že je nezadaný, jsme už několikrát mohli být svědky nejrůznějších pokusů o navázání vážnějšího vztahu. Mohli jsme ho vidět ve společnosti Katty Peery, Paris Hilton a v neposlední řadě i s Kristen Stewart. O Kristen a Robertovi se už dlouhou dobu diskutuje, ale nikdy nabylo ani od jednoho z nich potvrzeno, že by spolu měli nějaký vztah.
Ale vraťme se k věci. O každé z jeho dosavadních ctitelek jsme mohli něco říct. Každá byla populární osobností. Kdo je ale ona?!
povidka
Teď jsem se mohla podívat na svoji rozmazanou fotku. Byl to ten okamžik kdy jsem já a Robert utíkali ruku v ruce před fotografy, držíc každý jedno dítě. Já jsem se zrovna ohlížela, jak velký máme náskok. Jediné pozitivum na tom všem bylo, že i kdybych si vzala lupu, z této fotky bych ani já nepoznala že jsem to já. Byla v tak špatné kvalitě. A druhá dobrá zpráva byla, že ani Rachel a ni Harry tam skoro nebyli vidět. Byli jsme tedy chráněni. Překvapilo mě, že toto byla jediná fotografie. Vždyť udělali tolik fotek? Co s nimi tedy udělali? Mohli klidně použít nějakou z blízka, z té chvíle, kdy vyskočili z po za keře a zachytili mě překvapenou. Nerozuměla jsem tomu. Chtěla jsem číst dál, ale jak se článek stočil na téma: "Jsou tyto děti Robertovi?" a "Mají spolu tito dva poměr?", jsem časopis zavřela a hodila do koše vedle lavičky.
Teď bylo mou starostí to, aby z toho neměl Robert nějaké problémy. Určitě už ten článek četl. Má okolo sebe spousty lidí, kteří se o tyto a podobné věci starají. A pokud oni usoudí že jsem nebezpečná pro jeho kariréru, nic s tím nenadělá. Ale co to plácám. Nic spolu nemáme. Jen jsme si jednou vyrazili. Teď už se vůbec nedivím, že platí majiteli restaurace za jeho diskrétnost. Velmi dobrý nápad. Nemůže si vyjít ani na procházku a někomu podat plyšáka, aniž by se o tom nedozvěděl celý svět. Asi mu přestávám závidět. Asi určitě. Ani bych se nedivila kdyby ten dnešek zrušil. Neměla bych mu to za zlé. Jeho kariéra je důležitější, než jeho fanynka.
,,Harry! Okamžitě slez dolů!" Zakřičela jsem směrem k vzůru nohama vysícímu chlapci na zábradlí u sklůzavky a okamžitě vystartovala směrem k němu. Zasekl se nohou mezi příčkami a nemohl se pohnout.
,,Co tady provádíš. Chceš se zabít?"
,,Ne-é," fňukal a chytal se mě kolem krku. Ostaní maminky se na mě dívali jako bych ho týrala. Po páčení všemi směry se mi podařilo jeho nohu vyprostit. Radši jsem pobrala nákup a Harryho a mířila domů.
,,Mě ta noha bolí,"
,,Prosímtě co si tam chtěl dělat? Vždyť si mohl spadnout." Kárala jsem ho.
,,Když já jsem si hjál na Tajzana..." fňukal. Na to jsem mu neodpověděla protože jsem dostala záchvat smíchu.
,,Myslíš že ji budou muset užíznout?" Ptal se mě se zděšením v hlase.
,,Ukaž?" Pobídla jsem ho a koukla jsem se na jeho kotník. Měl ho trošku pochroumaný a dělala se mu modřina.
,,Myslím že ji řezat nebudou. Ale jestli to uděláš ještě jednou, tak už se řezání nevyhneš." Postrašila jsem ho. Trošku se mu ulevilo, ale pořád pofňukával. Doma jsem mu na to dala studený obklad, aby si připadal opečovávaný. Jakmile jsem mu kotník zavázala, zázrakem ho přestal bolet. Je to takovej náš malej hypochondr.
Vybalila jsem nákup a začala vařit oběd. Z mého kuchtění mě však vytrhl zvuk přijíždějícího auta. Nakoukla jsem z okna a zpozorovala Rebecu.
,,Maminka je tady!" Zavolala jsem na Harryho.
,,Ahoj všichni!" Ozvalo se z předsíně.
,,Ahoj, co tady děláš tak brzo?" Přivítala jsem ji.
,,No dneska mám přece na odpoledne volno. Přijedou naši."
,,Cože?" Divila jsem se.
,,Já jsem ti to neříkala?"
,,Ne, o ničem nevím."
,,Aha. No, tak teď už to víš." uchychtla se. Rebeca byla ukázkový flegmatik. Vědšina věcí jí bylo jedno a když se něco pokazilo, buď se tomu smála a nebo to rychle přešla. Někdy jsem jí její povahu záviděla, ale někdy mě taky přiváděla k šílenství. Jako třeba teď.
,,Ale já nemám nic nakoupeno a ani nevím co udělám k večeři."
"To máš fuk, tak si něco objednáme." odbyla mě, když si zouvala boty.
"Ale Sarah se vždycky rozčiluje, když neudělám domácí večeři," Sarah byla Rebečina matka. Zakládala si na spořádané rodině. Byly celkem zámožní. Ve mně viděla slušku, ale měla mě ráda. Podle ní jsem byla poklad, který tuhle rodinu zachránil. Dost často přeháněla. Jediné co téhle rodině scházelo, byla chůva a teplé jídlo. Což jsem hravě zastala. Proto byla spokojená.
,,Prosím tě, myslím si že už si za ta léta zvykla. Jestli se ti ale chce, tak si pujč auto a zajeď si do obchodu. Ale nenutím tě." A hodila mě klíčky od Mercedesu.
,,Já tam skočím. A co si tak představuješ abych udělala?"
,,Nevím, mě je to jedno." Zrovna se mazlila s Harrym, který byl celý blažený z její přítomnosti.
,,Tak já jedu!" Křikal jsem na ni, vzala si kabát a vyšla ven.
Cestou jsem přemýšlela jak jí říct, že tuto večeři bude muset absolvovat beze mě. Jestli mě teda pustí. Pokud přijede Mitch, tak to bude v pohodě, ale jestli tady bude s prarodiči sama, nebude to žádný med. Nemají spolu zrovna dobré vztahy. Nikdy si extra nerozuměli. Jsou absolutně rozdílné. Zatím co Rebeca vyjde s každým, Sarah se se všemi pohádá. Nenapadá mě nic, co spolu mají společného. Až na vzhled. Jsou si neuvěřitelně podobné. Sarah má krátce střižené blond vlasy, které jí ubírají tak deset let, oříškové oči a drobnou postavu. Je stále upravená a elegantně oblečená. Rebeca je její věrná kopie až na to, žé má narozdíl od Sarah vlasy dlouhé a vlnité až po lopatky.
Když jsem se vrátila, v prvé řadě jsem s Rebecou dodělala oběd a pak jsme se společně vrhly na bohatou večeři. Odpoledne jsem ještě zajela pro suroviny, které nám scházeli a vyzvedla Rachel ze školy. Byla úplně nadšená že je maminka doma. Moc si jí neužijí, když je pořád v práci. A to samé platí o jejich otci.
Když jsme se zase sešly u kuchyňské linky, přivedla jsem řeč na mnou obávané téma.
,,Přijede Mitch?" Ptala jsem se zvědavě.
,,Měl by, ale má hodně práce. Snad to stihne. Ještě ža tady budeš ty." Mrkla na mě.
,,No... víš, o tom jsem s tebou chtěla mluvit." vykoktala jsem ze sebe se strachem.
Se zájme mě se na mě podívala. "Ty už na dnešek něco máš?" Zeptala se na rovinu.
,,No.. tak trochu," a neodvážila jsem se na ni podívat.
,,Tak včerejší přátelská schůzka se vydařila, jo?" Její tón mě přinutil zvednout oči. Usmívala se od ucha k uchu a oči jí zářili.
"Ty se nezlobíš?" zeptala jsem se s údivem.
"Proč bych se měla zlobit prosím tě. Seš tady od rána do večera. Divím se že si nezačala randit už dřív. Nemáš tady žádné přátele, ani kamarády. Už byl nejvyšší čas navazovat kontakty. Já být tebou, tak tady zcvoknu." Pokračovala a neztrácela dobrou náladu.
"Ono to vlastně není rande..."
"Jasně, je to jen přátelská schůzka." Sokčila mi do řeči a obě jsme vyprskli smíchy.
Čím víc se blížila osmá hodina, tím víc po mě Rebeca pokukovala. Byla jsem roztěkaná, pořád jsem se dívala na hodiny a nebyla schopná se soustředit. V půl osmé to už nevydržela a celá vyřechtaná mě poslala nahoru ať se připravím. Vlepila jsem jí pusu na tvář a utíkala do pokoje. Nevěděla jsem co mi chce Robert ukázat a kde to bude, proto jsem si už během dne namyslela, co si vezmu na sebe. Natáhla jsem si svoje nejlepší rifle a tričko, trochu se nalíčila a svoje dlouhé hnědé vlasy jen přečesala a nechala rozpuštěné. Určitě jsem vypadala líp než to ráno s plyšákem. To jsem totiž nalíčená nebyla a normálně chodím ve starých odrbaných kalhotech - ty jsem ze sebe momentálně sundala. Koukla jsem na sebe do zrcadla a spokojeně se usmála. Myslím že to ujde.
"Nechceš ještě s něčím pomoct? Kdy vlastně Sarach s Edem přijedou?" Zeptala jsem se když jsem seběhla zpět do kuchyně. Ed byl Rebečin nevlastí otec. Sarah si ho vzala když její muž před dvaceti lety zemřel při automobilové nehodě. To bylo Rebece 6 let. Ed už ani nebyl považován za otčíma. Byl právoplatným členem rodiny, Rebečiným otcem a dědečkem jejich dětí. Svého otce znala jen ze starých fotografií a vůbec si na něj nepamatovala. Ed byl její otec. Sarah si lépe vybrat nemohla, k její povaze se výborně hodil. Byl splachovací. S ničím si dlouho nelámal hlavu a všechno přešel s úsměvem. A Sarah uměl zkrotit jako nikdo jiný.
,,Už by tu měli být každou chvíli. Pokud se ti chce tak nachystej na stůl a zavolej prcky." Udělala jsem co řekla. Bylo za deset minut osm, když jsem na příjezdové cestě zaslechla auto. Okamžitě jsem běžela k oknu. K mému skalmání to byli Sarah s Edem.
"Už jsou tady!" Zavolala jsem na Rebecu, a šla jim otevřít.
,,Ahoj Emo!" Přivítala mě dobře naladěná Sarah a objala mě. Hned za ní se vynořil Ed a políbil mě na tvář.
,,Ráda vás vidím," řekla jsem.
"Babí!" Vřítili se do předsíně Harry s Rachel a skočili babičce s dědou do připravené náruče. I přes povyk jsem zaslechla že přijelo další auto. Otevřela jsem dveře a nedočkavě čekala kdo to přijel. Byla tma, takže auto jsem nebyla schopná rozeznat.
Z auta vystoupila tmavá postava. Až když kráčela k domu a osvětlil ji pruh světla z otevřených dveřích ve kterých jsem stála, jsem poznala, že je to Mitch.
"Ahoj Mitchi. Ty ses od loňska vůbec nezměnil," snažila jsem se rýpnutím na jeho stálou nepřítomnost zamaskovat své zklamání v hlase.
,,Nazdar. Tak ty u nás ještě pořád děláš?" nezkazil vtip a objal mě. ,,Rád tě zase vidím," řekl s úsměvem na tváři."
"To já tebe taky. Sarah s Edem přijeli těsně před tebou." Oznámila jsem mu.
"Tak vstříc k příjemnému večeru," řekl ironicky a vešel do dveří.
Až se všichni usadili k jídelnímu stolu všimla si Sarah, že chybí můj talíř.
,,Ty nevečeříš v rodinném kruhu?" Zeptala se mě a než jsem stačila cokoli odpovědět pokračovala. "Rebeco, snad ji na večeře nevyháníte od stolu. Klidně si ven talíř a posaď se k nám. Máš právo tu sedět. Že se nestydíš." Řekla směrem k Rebece. Než Rebeca stačila říci nějakou trpkou odpověď, kterou by urazila svou matku a zároveň pokazila zatím dobře probíhající večer, rázně jsem jí vysvětlila, že se dnes bohužel příjemné rodinné večeře neúčastním. Jen co jsem to dořekla, uslyšela jsem dnes už třetí auto, jak přijelo před dům. Napadal mě jen jediný člověk, který mohl přijet. Dnes byl můj sluchový radar na auta obzvlášť citlivý. Čím to asi bylo.
,,Tak já už musím jít. Hezky si to užijte. Dobrou chuť." Popřála jsem jim a ignorovala Rebečino mrknutí.
Rychle jsem se oblékla, aby nemusel dlouho čekat a svižným krokem vyrazila ze dveří. Málem jsem se s ním srazila. Stál na prahu a zrovna sahal na zvonek.
"Ou... Ahoj," vzhlédla jsem překvapeně.
"Ahoj," pozdravil mě s širokým úsměvem. "Sluší ti to."
Usmála jsem se. "Děkuju."
"Tak... Smím tě pozvat do auta na malou projížďku?"
,,Bude mi potěšením," a vyšli jsme po cestičce k jeho černému lesklému BMW.
,,Prosím," otvíral mi dveře spolujezdce. Nasedla jsem a čekala až si sedne za volant. Přijemě to tu vonělo. Seděla jsem na luxusním sedadle potaženém kůží a dívala se na lesklou palubní desku se spoustou různých čudlíků jejichž funkce jsem neznala. Robet se posadil za volant, usmál se na mě a nastartoval.
"Kam to jedeme?" Ptala jsem se zvědavě.
,,To je překvapení," usmíval se šibalsky.
"Mám ráda překvapení," odvětila jsem a zapnula si pás.
"To jsem rád."
Vyrazili jsme. Bohužel, pochválit jeho styl jízdy opravdu nemůžu. Modlila jsem se ať dojedeme bez nehody, třikrát jsem zkontrolovala jestli jsem připoutaná a na každé křižovatce jsem se několikrát rozhlédla jestli něco nejede. Ale etika mi zakazovala jakékoli ceknutí. Mlčela jsem.
Za necelé čtvrt hodiny mého ustavičného modlení zaparkoval na prázdném parkovišti vedle mnoha obrovských budov bez oken.
"Kde to jsme?" ptala jsem se zvědavě.
"Překvapení, pamatuješ?" Vystoupily jsme z auta já se rozhlížela na všechny strany. Byla už tma. Svítilo tu jen několik pouličních světel. Z příšeří které tu vládlo jsem nebyla schopná rozeznat kde to jsme. Ale bylo to tu obrovské. Parkoviště asi pro třicet aut stálo uprostřed lesa tvořeného velkými plechovými krabicemi, mezi kterémi byly ulice, které pokračovali dál a dál někam do tmy. Celé to tu působilo velkolepě a majestátně. Na každé budově bylo uvedeno písmeno a číslo.
Koukla jsem na Roberta a všimla si že se na mě dívá. Přistoupil blíž a natáhl ke mně ruku.
"Smím?" Zeptal se.
povidka
S úsměvem jsem jej za ni chytla a nechala jsem ho vést mě směrem k jedné z mnoha tmavých ulic, vedle budovy A3. Kráčeli jsem prostředkem silnice a ani jeden jsme nepromluvili. Robert sledoval cestu před námi a soustředil se na čísla budov. Sem tam jsme minuli některou z lap, ale jinak byla všude tma. Držely jsme se za ruce a já se stále rozhlížela. Kupodivu jsem se vůbec nebála. Nepřipadalo mi pravděpodobné, že by mi chtěl nějak ublížit. V tuto chvíli jsem byla jen velmi zvědavá, co mi to chce vlastně ukázat.
Čím dále jsme se oddalovali od parkoviště, tím víc jsem si byla jistá, že jsem to tu už viděla. Minuli jsem budovu B6, B7 a zahnuli k ulici která začínala plechovou krychlí označenou C2.
Popošli jsme ještě kousek a zastavili se před vchodem do plechovky s číslem C3.
Otočil se ke mně a s úsměvem mi pokynul abych otevřela velká vrata. Vše působilo tak tajemně a ještě víc tomuto kouzlu přidávalo naše mlčení.
Podíval jsem se ještě jednou na Roberta abych se ujistila že opravdu smím a po jeho lehkém přikývnutí jsem zabrala za obrovskou ocelovou kliku. Ticho prořízlo nepříjemně hlasité, skřípavé vrznutí, až jsem se leknutím přikrčila. Zabrala jsem trochu víc a vrata otevřela dokořán. Udělal jsem krok kupředu a nahlédla dovnitř.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1.8 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře