Jak se z Cullenů stala rodina - Trochu jinak - 2.

11. srpen 2010 | 20.01 | | autor: jarka

Co dokáže jeden pohled?

Pohled Alice Brennan

Jmenuji se Alice Brennan a jsem upít vegetarián. Má mamka, Esmé, vzala mě a mé sestry na dovolenou. Chtěla si s námi užít krásných čtrnáct dní. Na téhle dovolené se seznámila s jejím nynějším manželem. Já a mé sestry jsme na ní našli úžasné kluky, které byste našli možná jenom v knížkách a zamilovaných filmech s dobrým koncem. Myslím, že teď bych měla pokračovat tam, kde ona předtím skončila.

Týden před odjezdem byl krapet hektický. Chtěla jsem sestrám, vlastně i mamce, koupit nějaké oblečení na dovolenou. Jenže jsem narazila na překážku – nikdo se mnou nechtěl jít na nákupy. Nakonec jsem se rozhodla, že vyrazím sama. Během týdne jsem byla v nákupním středisku několikrát. Myslím, že všechny měli nakonec z mých nákupů radost, protože veškeré oblečení, které jsem koupila, mají nyní zabalené v kufrech, které s sebou vezou. Ano, už sedíme v autech a míříme si to k penzionu Garcia. Já jedu v autě s Bellou a mamka jede v autě s Rose. Mamka chtěla vzít dvě auta, prý, kdyby se jednomu něco stalo, tak abychom měli náhradní. Ráda a dobře řídím, takže Bella přenechala volant mně. Mamka sedící v autě přede mnou zahnula na nějakou příjezdovou cestu. Udělala jsem to samé.

Otevřel se mi pohled na pěkný malý penzion. Mohl mít tak maximálně dvanáct pokojů. Víc ani náhodou. To se bude Esmé líbit. Mamka zaparkovala na prázdném parkovišti a, s úsměvem, vystoupila z auta. Taky jsem zaparkovala a vystoupila. Když jsem vystoupila, tak jsem se protáhla.

Musím uznat, že se mi tu taky začíná líbit. Pozorovala jsem mamku, jak si to tu prohlíží. Na tváři měla spokojený úsměv, který značil, že je spokojená. Otočila se na nás a usmála se. Všechny jsme jí úsměv oplatily.

"Tak se půjdeme ubytovat, ne?" mrkla na nás. Všechny jsme kývly hlavou na souhlas a následovaly ji. Došla ke dveřím a koukala na několik vypínačů-zvonků. Na jednom byl nápis, který hlásal: "Zde zvoňte." Ukázala jsem na vypínač a stiskla ho. Po chvilce přišla otevřít mladá slečna. Mohlo být jí asi tak jako nám, když jsme se stali upíry. No, možná byla starší, ale víc než dvacet tři jí nebylo.

Usmála se na mamku a řekla: "Dobrý den. Vy musíte být paní Brennanová."

Mamka se na ni taky usmála a odpověděla: "Dobrý den. Ano, jsem paní Brennanová a tohle jsou mé dcery." Ukázala na nás. My jsme sborově kývli na pozdrav.

"Ahoj!" mrkla na nás slečna, co stála ve dveřích. Potom pokračovala. "Pojďte, ukážu vám pokoje." Stále se usmívala. Nevím, jak na mé sestry, ale na mě působila velmi mile a přátelsky.

Ustoupila ode dveří a nechala nás projít do malé místnosti. Byly tu tři lavice a dva botníky. Ještěže jsem zabalila i domácí obuv na přezutí.

"Tady je přezouvárna. Prosím vás, až se zabydlíte, přezouvejte se. Zatím si můžete nechat boty, ve kterých jste přišli, ale potom se, prosím, přezouvejte." vysvětlila. Všimla jsem si, že na dveřích, které vedly dál do domu, je cedulka, která hlásá totéž, co nám řekla slečna. Usmála se vedla nás do další místnosti. Tam byla pohovka a dvě křesla, lednička a, myslím, že i mrazáček. Z téhle místnosti vedlo schodiště a dveře, za kterými bylo taky jedno schodiště. Slečna nás vedla do těch dveří. Po schodišti jsme vystoupili na malé čtvercové patro. Nebylo moc velké, maximálně 5x5 metrů. Z tohohle "čtverce" vedly čtvery dveře. Na jedné straně byly dvoje a naproti nim druhé dvoje. Slečna nás zavedla do jednoho pokoje na druhou stranu od schodiště.

"Tenhle pokoj a pokoj vedle jsou vaše. Snad se v nich budete cítit dobře." Popřála nám.

Usmála se a s úsměvem odešla. Všechny jsme kývly, že se nám tu bude určitě líbit. Všimla jsem si Rosaliina výrazu. Myslím, že kývla jenom ze slušnosti. Její výraz prozrazoval, že se jí tu moc líbit nebude, protože na její vkus to má málo hvězdiček.

Prohlížela jsem si pokoj a musím uznat, že byl moc krásný. Líbilo se mi, že všechno není moderní. Nemyslím nemoderní-z minulého století, ale nemoderní-z poslední kolekce na letošní jaro. Všechny malé detaily byly kouzelné. Mamka vybrala moc dobře.

Mamka se na nás otočila a řekla: "Děvčata, kdo bude bydlet se mnou?"

"JÁ!" vyhrkla jsem okamžitě. I když myslím, že to nebylo nutné. Moje sestry se k ničemu takovému neměly. Chápala jsem je. Nemají k mamce takový vztah jako já. Já Esmé beru jako vlastní mamku, kterou jsem nikdy nepoznala. Jako malou mě odložila do dětského domova, kde dělala vychovatelku Esmé. Oblíbila jsem si ji a ona mě. Už jako dítě jsem přišla na to, že jiná než ostatní lidé. Nemyslím jenom povahou, ale i ostatními věcmi – barvou očí, teplotou pokožky... mohla bych jmenovat dál a dál. Řekla mi, proč to tak je. Pověděla mi vše o upírech, její rodině i stylu života její rodiny. Jednou za mnou přišla a byla strašně smutná, ale přitom jí cukaly koutky. Oznámila mi, že se stěhuje, protože už je podezřelé, že nestárne. Pamatuji si, že jsem se tehdy zhroutila na postel a plakala jako smyslů zbavená. Potom jen tak prohodila, že se stěhuju taky. S nimi. Tenkrát jsem vyskočila radostí a během několika málo minut jsem už seděla v autě a jela s ní na letiště. Jednou jsem měla narozeniny a přála jsem si, aby mě proměnila. Udělala to. Od té doby jsem jako ony.

Z mého uvažování nad minulostí mě vytrhla Esmé. Usmála se na mě a odešla do vedlejšího pokoje. Šla jsem automaticky za ní. Pokoj byl podobný, jako ten, který jsme nechali sestrám. Pořádně jsem ho celý prozkoumala. Skříň byla dost velká, aby se tam vešli moje i mamčiny věci, koupelna malá, ale přitom prostorná. Zbytek pokoje byl stejný jako u děvčat. Přešla jsem celý pokoj a otevřela okno. Z plných plic jsem se nadechla čerstvého vzduchu. Potom jsem se vyhoupla na vnitřní parapet a sedla si na okno. Za zády jsem měla pokoj. Mamka zatím šla pro nějaké její kufry. Seděla jsem na okně a najednou přišla vize.

Čtyři muži míří do stejného penzionu, ve kterém jsme. Vlastně jen jeden z nich se dá považovat za muže, ostatní mohou být stejně staří jako my. Všimla jsem si na nich jedné věci – očí. Jejich oči měly jasně zlatou barvu. Tedy stejnou barvu, jakou mají naše oči. Jsou to také upíři.

Vize skončila a já jsem zamrkala. Seskočila jsem z okna a namířila jsem si to rovnou k sestrám do pokoje. Neobtěžovala jsem se klepáním, prostě jsem do jejich pokoje "vletěla".

"Alice!" zakřičela na mě Rose. Bella byla ve sprše, takže jsem dostala "vynadáno" jenom od Rosalie.

"Promiň, ale je to nutné. Novinky!" tohle slovo jsem zdůraznila. Poklepala jsem si prstem na spánek. "Nebudeme tu bydlet sami. Budou tu ještě jiní našeho druhu. Budou taky čtyři a budou to muži." Slovo "muži" jsem pronesla s posvátnou úctou, aby věděla, že to myslím vážně. Koukla na mě a pokrčila rameny. Tohle gesto znamenalo, že jí to je jedno. Jenže ji znám dlouho a vím, že v hloubi duše je na ně strašně zvědavá.

Odešla jsem z jejich pokoje a na chvíli se zastavila na chodbě. Slyšela jsem přijíždět auto. Opět jsem vletěla k nim do pokoje.

"Alice! Co zas? Budou tu bydlet i marťani?" zase na mě zakřičela Rosalie. Zavrtěla jsem hlavou. Chtěla jsem říct, že už přijeli ti, co jsem o nich mluvila, jenže to už byly slyšet hlasy z přezouvárny. Byla slyšet ta slečna, která nás ubytovala, a další mužský hlas. Řekla bych, že patřil tomu, koho jsem pokládala za muže. Rose vypadlo z rukou tričko, které skládala a vystřelila na chodbu. Potichu seběhla schody a postavila se ke dveřím. Vlastně se za nimi spíš schovala jako malé dítě, které tajně poslouchá rozhovor rodičů. Potichu jsem seběhla za ní. Rose zůstala stát na jednom schodě, já se postavila pod ni, abych dobře viděla. Opravdu byli čtyři.

Vysoký blonďák, kterého jsem považovala za dospělého muže, a čtyři "kluci". Jeden z nich byl strašně vysoký a svalnatý. Vypadal jako chodící hora svalů. Druhý byl o něco menší a vypadal dosti klukovsky. Rozhodně vypadal klukovštěji než ten svalovec. Třetí z nich byl vysoký, štíhlý, ale i svalnatý. Vypadal dokonale. Chvíli jsem na něj koukala s otevřenou pusou. Potom jsem za námi slyšela Bellu, která vylezla z pokoje v ručníku a už se chtěla nahlas zeptat, co tam děláme. Obě jsme se otočili a sykly na ni, aby nic neříkala. Otočila se na patě a zavřela se v pokoji. Já jsem se zase začala věnovat příchozím. Tedy, hlavně jednomu. Dost se mi líbil. Byl to ten třetí.

Dva, on a ještě jeho klukovský bratr, se koukli naším směrem. Rose upíří rychlostí zmizela. Já jsem tak na vteřinu ztuhla. Rychle jsem se probrala a upíří rychlostí zmizela v pokoji. Zavřela jsem za sebou dveře a svezla se na zem. Věděla jsem, že mě viděli. To mě netrápilo tolik jako vědomí, že z hlavy hned tak nedostanu jeden pár nádherných zlatých očí, které patřily tomu upírovi.

Pohled Jasper Cullen

Jmenuji se Jasper Whitlock Cullen. Jsem upír. Nějakou dobu jsem se živil lidskou krví. Teď už se živím zvířecí. Myslím, že to je posledních padesát let. V počtu si nejsem přesně jistý. Otec nás vzal na dovolenou. Chtěl, abychom si odpočali. Mě tím chtěl dokázat, že mi věří. Byl jsem strašně rád. Budu pokračovat, kde skončil.

Byla sobota a my seděli v autě a jeli na dovolenou na hory. Otec nám v týdnu ukázal, kam pojedeme. Byl to hezký malý penzion. Těšil jsem se. Jeli jsme jedním autem, otec řídil. Edward seděl vedle něj na místě spolujezdce. Já seděl vzadu s Emmettem. Doma jsme se domluvili, že Edward bude bydlet na pokoji s otcem a já budu bydlet s Emmettem. Neměl jsem z toho zrovna dvakrát radost. Emmett dost často tropí různé žertíky a dost často potřebuje klidnit. Jsem jediný, kdo ho dokáže zklidnit. Cítím emoce a můžu s nimi manipulovat, tak proto.

Otec zabočil na příjezdovou cestu. Před námi se objevil malý, hezký, útulně vypadající penzion. Zaparkoval na parkovišti, na kterém už stála dvě auta. U jednoho auta stála drobnější žena. Vystoupili jsme a já se protáhl. Podíval jsem se na tu ženu a usmál se. Něco mě na ní zarazilo – oči. Její oči měly stejnou barvu jako naše. Zřejmě byla taky upírka. Nasvědčovala tomu i její vůně. Ve vzduchu byla cítit přítomnost ještě nějakého upíra.

"Dobrý den." Pozdravil ji slušně a s úsměvem otec. My, jako správně vychovaní hoši, následovali jeho příkladu.

"Dobré odpoledne." Opětovala pozdrav otci. Potom se otočila na nás. "Dobré odpoledne, hoši." Odpověděla i nám. Její pohled spočinul ještě jednou na otci. Rychle zavrtěla hlavou a otočila se zpět k práci, kterou kvůli nám přerušila. Cítil jsem z ní emoce, které jsem cítil z lidí, kterým se líbí nějaký jiný člověk opačného pohlaví. Mám takový dojem, že se jí otec líbil. Slyšel jsem, jak se Edward zahyhňal. Zřejmě ho rozesmály něčí myšlenky. Nechal jsem to plavat a následoval otce ke dveřím.

Otec u nich byl jako první. Koukal na řadu vypínačů-zvonků. Zmáčkl jedem, na kterém stálo: "Zde zvoňte." Během chvilinky přišla mladá slečna. Otevřela a usmála se. Mohlo být jí tak kolem dvaceti, maximálně dvacet pět. Víc ne. Usmála se a řekla: "Dobrý den. Vy jste určitě pan Cullen."

"Dobrý den, slečno. Ano jsem pan Cullen." Ujistil slečnu. Slečna ustoupila ze dveří a pustila nás do menší místnosti. V místnosti bylo nakolik lavic a dva botníky. Tohle je jistě přezouvárna.

"Tohle je přezouvárna. V penzionu se chodí v domácí obuvi, tak se prosím přezouvejte." Vysvětlovala. "Teď ještě nemusíte. Stačí potom." Dodala rychle, protože viděla, že se chceme zout.

Dveře do další místnosti byli otevřené. Nenápadně jsem do ní nakoukl. Byla v ní sedačka, lednička, mrazáček a dvě křesla. Pohledem jsem zastavil na dveřích, které vedly na schodiště. Z toho místa jsem cítil nějaké emoce. Rychle jsem se pohledem vrátil ke slečně.

"Tak pojďte, ukážu vám pokoje." Řekla velmi vesele a s úsměvem na tváři. Zavedla nás do další místnosti a vysvětlovala, k čemu slouží. Proud emocí od schodů zesílil. Cítil jsem dva druhy emocí. Museli tam být dva upíři. Poznal jsem, že to jsou upíři, protože byl v místnosti cítit pach charakteristický pro upíry. Jedny emoce byly odtažité, neschvalují a nesouhlasné. Druhé emoce byly jiné. Byly velmi podobné a přece jiné, možná silnější.

"Jsou tu nějací upíři. Od schodů cítím jejich emoce." Oznámil jsem Edwardovi skrze myšlenky. Kývl, že to ví. Oba, ve stejnou chvíli, jsme koukli ke schodům. Cítil jsem, že ty nesouhlasné emoce se vzdalují. U schodů jsem viděl nepatrný pohyb. Jen na malý okamžik jsem spatřil dívku. Vypadala velmi drobně. Určitě byla malá. Určitě stála na zemi a temeno její hlavy by dosahovalo maximálně k mé hrudi. Měla černé vlasy, rozježené do všech směrů. Celkově mi připomínala elfa. I když to vlastně nemůžu posoudit, protože jsem ji pořádně neviděl.

Musel jsem vypadat dost hloupě, protože jsem tam jen tak stál a upíral pohled ke dveřím, ve kterých jsem spatřil tu dívku. Otec s bratry už vyrazili za slečnou. Otec se na mě starostlivě otočil a zavolal mě jménem. Vzhlédl jsem a přispěchal k nim.

Vyšli jsme po schodech a slečna nás zavedla do pokoje hned u schodů. Pokoj byl malý, ale útulný. Vypadal hrozně hezky.

"Tenhle pokoj a pokoj vedle, jsou vaše pokoje. Klíče jsou v zámku." Oznámila nám slečna. Usmála se na nás a odešla. Edward si sedl na postel a já pochopil, že pokoj vedle bude můj a Emmettův. Emm se tvářil jako sluníčko a nevnímal. Chytnul jsem ho za předloktí a táhl do druhého pokoje.

Pokoj se mi velice líbil. Sedl jsem si na jednu postel a přemýšlel. Po chvíli jsem vstal a šel do auta pro kufry.

Pohled Esmé Brennan

Mé dcery se začali ubytovávat. Alice si sedla na okno a koukala ven. Šla jsem do auta pro moje kufry. Vyndávala jsem zrovna jeden kufr, když přijelo auto. Vystoupili z něj čtyři muži. Tři hoši asi ve věku mých dcer, ten čtvrtý byl starší, asi tak jako já. Všechny jsem si je prohlédla. S jistotou jsem mohla říct, že to byli upíři. Jeden z nich se mi velmi líbil. Byl to ten nejstarší. Byl vysoký, byl blond a vypadal velmi sympaticky.

"Dobrý den." Pozdravil mě s úsměvem a já myslela, že od toho úsměvu neodtrhnu oči. Pozdravili mě i ti hoši, co přijeli s ním. Opětovala jsem pozdrav jemu a potom jeho synům. Potom jsem se ještě jednou očima zatoulala k tomu nejstaršímu. Vypadal opravdu k světu.

"Esmé, přestaň takhle uvažovat. Chováš se jako nějaká zamilovaná puberťačka. Navíc určitě je zadaný. Ne! Dost! Okamžitě toho nech!" okřikovala jsem se v duchu. Slyšela jsem zahyhňáni od jednoho hocha z jeho skupinky. Zavrtěla jsem hlavou, vzala kufr a zamířila jsem si to do pokoje. Ještě jednou jsem je míjela, když byli v pokoji. Měli pokoje hned naproti nám. Děvčata z toho nebudou nadšené. Vešla jsem do pokoje a viděla Alici, jak sedí na posteli s koleny pod bradou a přemýšlí. Nechala jsem ji přemýšlet a věnovala se vybalování.

obrázek1 Pro představu, jak jsou na pokojích.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.25 (4x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Jak se z Cullenů stala rodina - Trochu jinak - 2. twilightsvet 25. 08. 2010 - 17:09