Au - pair - 16.část

21. červen 2010 | 00.06 | | autor: eliska
› 

Povídka od Elišky

Některé situace si žádají řešení, ať je to proti vašemu přesvědčení, nebo ne.
Co uděláte, když budete na dně? Kdo vám pomůže, když nikoho nemáte?

Chtěla jsem se mu vytrhnout, ale jeho koleno mi silou drtilo břicho a drželo mě těsně přitisknutou k chladné zdi. Ruka svírající můj krk mě lehce nadzvedlávala, že jsem jen špičkami nohou sotva dosáhla na zem. Dusila jsem se.
"Ani nevíš, jak dlouho jsem tě hledal. V Anglii jsem nebyl dost rychlí, ale tady žádneho zachránce nemáš. Leží v nemocnici, viď? Kdy asi umře...?" Šeptal mi do ucha odporná slova a z jeho dechu se mi zvedal žaludek. Nemohla jsem se ani hnout. Snažila jsem se zmítat ale nemohla jsem. Byl moc silný, moc zkušený.
"Jistě víš proč jsem tady..." Začal mi sladce šeptat do ucha.
"N-e." Dostala jsem ze sebe s velkou námahou. Netušila jsem proč znova přišel. Všechno co jsem mu dlužila, jsem splatila. Neviděla jsem důvod, proč by jel až sem, aby mě našel. A hlavně, jak mě našel?
"Ne?" Zeptal se s hraným překvapením. "Ale to mě mrzí, to di budu muset připomenout."
Povolil nohu a celým tělem se na mě namáčknul. Odvracela jsem hlavu od jeho dechu a rukama se ho snažila aspoň kousíček odstrčit. Silným zápěstím mi drtil krk a já se zoufale snažila nadechnout. Zmítala jsem se jak jsem mohla, pokoušela se křičet, ale bez výsledně. Byl moc silný a držel mě příliž pevně.
"Tak už si vzpomínáš?" Pošeptal mi do ucha. Na tváři jsem cítila vhkost jeho jazyka a znovu cítila jak se mi obrátil žaludek. Zmocňovala se mě panika. Na vteřinku uvolnil můj krk a já se vděčně zhluboka nadechla, ale hned potom ho chytil znovu, tentokrát levou rukou. Ten jeden nádech mě dal víc, než jsem si mohla myslet. Příval kyslíku do mého mozku způsobil, že jsem si uvědomila o co mu jde. Věděla jsem co má přijít.
Pravicí mě začal šátrat pod tričkem. Snažila jsem se ho kopnout, odstrčit, cokoliv. Nešlo to.
Cítila jsem jak se mu vzrušením zrychluje dech a ruka se rychleji snažila rozepnout knoflíčky na halence.
"Dobře!" Zasýpala jsem jak nejhlasitěji jsem dokázala. "Dám ti to." Rozhodla jsem se zoufale.
Zarazil se a ruka na krku trošku povolila.
"Co to na mě hraješ?" Zeptal se podezíravě. I když jsem teď dosáhla jeho mírné nepozornosti, nakopnutí a útěk by mi nevyšel. Znala jsem ho příliš dobře. Byl vysoký, mohutný a s výcvikem. Rychlý. A moje břicho skučelo bolestí, hrdlo jsem měla stažené, že jsem sotva dýchala, natož mluvila.
"Opravdu," ujišťovala jsem ho a doufala že se k předchozí činnosti nevrátí. Chvíli uvažoval, jestli mu zase nelžu, ale potom vyprostil ruku z pod trička.
"Máš na to dva týdny," řekl hrozivě a ustoupil o krok. "Sejdeme se tady ve stejnou dobu. Pokud se mě pokusíš oblafnout, víš co tě čeká. A tentokrát to dotáhnu do konce."
Už když jsem si myslela že je po všem, trhnutím mě znovu za krk přirazil ke stěně. Zeď mě tupě udeřila do hlavy až se mi udělali mžitky před očima. Zamotala se mi hlava a nohy mě zradily. Konečně jsem slyšela jak se odemě vzdalují kroky. Klesla jsem na zem opřená o stěnu a rukou jsem si mnula krk. Vrátilo se to. Všechno co jsem se snažila zapomenout, před čím jsem téměř dva roky utíkala byla zase zpátky.
Nahla jsem se na bok a pozvracela se. Neměla jsem ani sílu chytnout si vlasy, všechnu jsem vypotřebovala na snahu odstrčit toho nechutného parchanta.
Vyčerpaně jsem seděla na zemi mezi odpadky a vděčně nasávala znečištěný vzduch přes pohmožděný krk. Oči se mi začaly zalívat slazami a já se tomu ani nebránila. Potřebovala jsem si ulevit.
Robert je v nemocnici, nikdo neví jestli se probere, já jsem sama v cizí zemi s prací, jejížř plat mě sotva udržuje platit účet za hotel. A navíc se vrátila moje noční můra, ze které jsem nenacházela východisko.
Beznaděj, kterou jsem cítila večer se ještě prohlubovala a tentokrát jsem ani vdálce nezahlédla malinké světélko naděje. Všude byla černočerná tma. A já si uvědomila, že tohle tentokrát už sama nezvládnu, budu potřebovat pomoc.
Po několika minutách snažení sebrat veškerou zbívající sílu, jsem se konečně malátně zvedla. Zkontrolovala jsem obě strany ulice, ale nebylo po něm ani stopy.

"Co jsi dělala?" Vyhrkla na mě okamžitě Elena. Leknutím jsem sebou cukla. "Máš skoro hodinu zpoždění!" Křičela na mě moje kolegině z práce. Snažila jsem se ji ignorovat, soustředila jsem se jen na to, abych došla do šatny.
"Promiň," pokusila jsem se omluvit přiškrceným hlasem.
"Co se ti stalo?" Začala se okamžitě zajímat.
"Nic." Odrazila jsem ji a šla se dozadu převlíct na směnu.
"Jak nic?" Vtrhla za mnou bez zaklepání. "Hele, vím že jsme si hned od začátku nepadly do oka, ale poslouchej mě." Stoupla si přímo předemně, protože jsem se snažila nevěnovat jí pozornot. Donutila mě, abych se na ni podívala.
"Poznám když se něco děje. Nebudu jen tak ignorovat když příjdeš bůhví odkud, máš zpoždění, nemůžeš skoro mluvit a s prominutím, páchneš jako by ses vyválela na smetišti. Natož, když jsem za celej měsíc co tu pracuješ nepřišla na to, co dělaš celej den, že jsi z toho tak unavená, máš kruhy pod očima a polovinu dne nevnímáš. Například když se zastavíš a čumíš do blba a ignoruješ obědnávky. Buď seš ten nejdepresivnější člověk co znám, nebo se prostě něco děje. Takže to vyklop. Kdo tě zmlátil?" Zaútočila na mě tak náhle že jsem se nestačila bránit.
"Nikdo mě nezmlátil." Zápírala jsem dál.
"Nelži, poznám když tě někdo škrtí," a strhla mi ruku, kterou jsem si stále držela krk. "No co sem říkala. Takže kdo, kdy, kde a proč?" Vyjela na mě.
"Eleno," začala jsem. "Jsem ti opravdu vděčná za tvůj zájem, ale starej se o sebe, ano?" Snažila jsem se mít co nejhnusnější tón hlasu, ale chrapot se tomu ani nepřibližoval.
"Jak chceš, stejně se to dozvím. A tohle si asi neviděla, co?" Sáhla do své skříňky a hodila po mě časopis. Potom se otočila a se zdviženoun hlavou odkráčela.
Vyčerpaně jsem si sedla na židli, kolena si přitáhla k sobě a rozbrečela se. Nevěděla jsem co mám dělat, jak si s tím poradit. Minulost se i přes veškerou mou snahu znovu vracela.
Špičkama prstů jsem k sobě přitáhla časopis, co po mě Elena hodila. Byl to dva týdny starý výtisk. Nejdříve jsem si nevšimla toho, co měla na mysli. Ale pak jsem to uviděla. V rohu přední stránky byla moje rozmazaná fotka a titulek:Známe podobu tajemné zachránkyně!
Okamžitě jsem nalistovala uvedenou stranu. Ze stránky se na mě dívali oči, které byli zasazeny do mé tváře, ale rozhodně mi nepatřily. Heleděli nepřítomně do dálky a jiskra se z nich vypařila. Moje fotka byla ve velmi špatné kvalitě, ale i přesto mě bylo - sice těžce - poznat.
Klečela jsem na zemi s jednou rukou vloženou do klína a druhou lehce nataženou před sebe, jako bych se snažila něco chytit. Rozcuchané vlasy mi rozfoukával vítr a na tvářích jsem měla spoustu skvrn od krve. Dříve bleděmodrá barva mé košile se ztrácela pod záplavou rudé.
Bíla sukně byla na několika místěch děravá a celá pokrytá krvavými fleky. Vedle mě se leskla temná karmínová kaluž a všude okolo, ale v dostatečné vzdálenosti, stály spousty lidí, hledíc do dálky na to samé co já. Nemohla jsem si tuto vzpomínku vybavit.
Okolo stránky bylo ještě několik malých fotografií, jak Roberta nakládají do sanitky, fotka internetové kavárny, dav co postává okolo a v neposlední řadě Robertova podobizna.
Článek na protější straně se věnoval celé situaci, ale nejvíce mě - tajemné zachránkyni - jak mě neustále nazývali. Všechno co si o tom večeru mohli zjistit, to zjistili. Jen o tajemné zachránkyni nikdo nic nevěděl.

Po mnoha neuspéšných pokusech, se nám konečně podařilo získat podobiznu tajemné zachránkyně, jak ji nazýváme, protože nikdo tetuší, kde se tato žena vzala, ani jak se jmenuje.
Fotografii jsme získaly od jednoho kolemjdoucího, co se náhodoou přichomítl na místě nehody a pohotově zachytil alespoň jednu použitelnou fotku této ženy.
"Ta hoka byla neuvěřitelná. Zatímco všichni bez hnutí stáli a zírali na tu nehodu, ona se sebrala a začala s ním něco dělat. Kříkla ať někdo zavolá sanitku a pak vybrala jednoho chlapa, aby jí pomohl." Řekl autor fotografie.
"Zavolala na mě, ať jí jdu pomoct. Ona... Byla tak klidná, přesně věděla co dělat, kam sáhnout. Jako by s tím počítala. Jako by to měla nacvičené. A jak přijela sanitka a odvezli ho, a ona zmizela. Jako by se vypařila." Vypověděl pomocník.
Už je to dva týdny, co se stala tragická nehoda, kdy slavného herce Roberta Pattinsona (23) plnou rychlostí srazilo auto, když přebíhal silnici, aby se vyhnul nadšenému davu, co na něj čekal před kavárnou. Robert se momentálně nachází v nemocnici sv. Michaela. Obdržel vážné poranění hlavy, díky čemuž se nachází v bezvědomí a lékaři nejsou schopni určit, kdy by se z toho stavu mohl probudit.
Jsou tu ale jisté okolnosti, které nás nutí k zamyšlení. Očití svědkové vypověděli, že Robert Pattinson nebyl v kavárně sám, nýbrž s neznámou dívkou. Při předložení fotografie s tajemnou zachránkyní nevyloučili, že by se mohlo jednat o ni. Nastolují se tedy otázky:
Kdo je ona tajemná? Jak to, že se oběvuje v Robertově přítomnosti? Je to ta samá žena, co mů údajně podle doktorů zachránila život? A pkud na poslední otázku můžeme odpovědět ano, známe odpověď i na další a to: Jak vypadá?

Přečetla jsem si to po druhé i po třetí, aby mi plně došel význam slov. Čekala jsem, že mě zaplaví vlna vzteku, smutku, zrady, nebo něco podobného. Ale seděla jsem klidně. Ani srdce se mi nerozbušilo. Jen jsem se dál dívala na svou fotku. Nijak mi to neublížilo, vlastně, byla jsem ráda, že mě přirovnávají k Roberovi. Cítila jsem, jako bych k němu už neodvratně patřila a ten pocit se mi líbyl.
Článek a fakt, který z něj vyplýval - to že Robert možná někoho má a svět o tom ví - mi pomáhal vyrovnat se se setkáním, kterému jsem se vyhýbala a přesto někde uvnitř věděla, že k němu dojde.
A byla jsem si vědoma, že tentokrát před tím neuteču. Tentokrát to musím dotáhnout do konce.
Uplynul týden, během kterého jsem čelila stále dotěrnějším Eleniným otázkám a snažila se najít nějaké východisko. Stačila jsem se akorát znovu přestěhovat a ubytovat se ještě v nuznějším hotelu, než ve kterém jsem setrvávala do teď.
Sehnat novou práci byl ale tvrdší oříšek. Brala bych cokoliv, od prodavačky v supermarketu až po uklízečku. Nakonec mi po dlouhém smlouvání dovolila moje paní domácí uklízet i v ostatních pokojích a začala jsem brát více směn v baru. Ale s další prací jsem se okrádala o čas s Robertem.
Ne jednou se mi stalo, že jsem se na chvíli posadila a usla. Zbudila jsem se tak akorát, abych stihla další směnu v baru. Ale kvůli mým úpadkům jsem vynachávala návštěvy v nemocnici a to jsem si nemohla odpustit.
Až po několika dnech jsem si na plno uvědomila, že i přes veškerou mou snahu to prostě takhle nepůjde, že mám málo času, že to nezvládnu.
Proto jsem už dva dny zbírala odvahu udělat krok, který mě měl zachránit.

Potřebovala jsem peníze. Hodně peně. Víc než jsem kdy viděla. A věděla jsem, kde bych je mohla sehnat. Ta představa se mi ale vůbec nelíbyla.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 0.00 (0x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Au - pair - 16.část katiqa ♥ the vampire diares 21. 06. 2010 - 17:39
RE: Au - pair - 16.část fanny 21. 06. 2010 - 20:41