Au - pair - 17.část

28. červen 2010 | 23.17 | | autor: eliska
› 

Povídka od Elišky

V nouzi poznáš přítele. 

Bylo slunné odpoledne, skončila mi ranní směna a já se chystala udělat ten krok, kterým jsem měla zachránit nejen sebe, ale všechny, které jsem milovala - včetně mé rodiny.
Pomalu jsem kráčela rušnou ulicí a mířila do svého prvního ´domova´ tady. Hotel, ve kterém jsem strávila jen tak málo společných chvil s Robertem, byla stále stejný. Vyhlížel stejně luxusně jako před tím. Stějně mohutně, stejně majestátně. Vešla jsem dovnitř a mířila rovnou k výtahu.
Nevšímaje si pohledů personálu, nevšímaje si hostů. To co se chystám udělat, jsem neschvalovala a dalo mi velkou práci se k tomu přemluvit. Vkládala jsem do toho vše a snažila jsem se, aby mě nic neodradilo. S očima upřenýma k podlaze jsem vlezla do výtahu a zmáčkla čudlík s číslem 4. A jen pohled na sedmičku - patro, ve kterém jsem bydlela - mi vhánělo slzy do očí.
Dveře se otevřely a já pozvedla hlavu, abych mohla na dveřích pokojů přečíst jejich jednotlivá čísla. Šla jsem úzkou chodbou a čekala, až se předemnou oběví číslo 139.
Míjela jsem tolik bezvíznamných dveří, které mi připomínalo tolik bezvýznamných dní a čekala jsem jen na ty jedny. Jako by to byly ty dveře, které změnili vše co jsem znala. Jako by mezi těmi obyčejnými dvěřmi byly jedny neobyčejné, zvláštní, jiné. A tyhle byly má poslední šance. Zastavila jsem se a zírala na to číslo. 139. A než jsem pozvedla ruku, která měla způsobyt jemné zaklepání, zachvěla jsem se.
Čekala jsem. Chodbou se tluměně nesly tři malé tlumené ťukavé zvuky. Jako lavina. Klika se pohnula a moje oči se střetli s jeho. Má neděje.

"Emo?" Podivil se Kellan.
Donutila jsem koutky k mírnému usměvu, ale netušila jsem jestli se mi povedl.
"Co tu děláš?"
"Ahoj," dostala jsem ze sebe po chvíli. "Chtěla jsem si s tebou promluvit. Můžu jít dál?"
"Jo, jistě," ustoupil o pár kroků dál a otevřel dveře abych mohla vejít. Ani jsem se nerozhlýžela. Pokoj zářil vínovou barvou. A uprostřed stála černá kožená sedačka. Pokynul abych si sedla.
"Dáš si něco k pití?"
"Ne, děkuju," nervozně jsem se posadila. Sedl si naproti mně do křesla.
"Tak o čem chceš mluvit?" Pousmál se.
"Chtěla jsem se tě zeptat, jestli by jsi mi nepůjčil nějaké peníze." Vyhrkla jsem bez rozmyslu, aniž bych to nějak zaobalovala. Aniž bych si předem vymyslela nějakou výmluvu. Zakryla svoje úmysly. Skryla minulost.
Kellan se zatvářil trošku udiveně, ale usměv mu nezmizel. Sáhnul si do saka a vyndal peněženku.
"Samozřejmě, cokoli buděš chtít, vždyť jsem ti říkal ať přijdeš, když budeš potřebovat."
Sevřel se mi hrudník.
"A kolik?"
"Asi sto padesát tisít liber." Vykoktla jsem. Kellan se zarazil s peněženkou v ruce a podíval se na mě. Snažila jsem se s ním udržet oční kontakt, ale uhla jsem pohledem.

Nemohla jsem to vydržet.
"Kolik?" Zeptal se znovu a polknul.
"Sto padesát tisíc. Asi." Zopakovala jsem.
Stále se na mě koukal.
"Kellane, kdybych to opravdu nutně nepotřebovala, věř mi, nepřišla bych."
"Aha." vypadlo z něj a dál se ani nepohnul. Vubec jsem se mu nedivila. V přepočtu na koruny, jsem po něm chctěla necelý půl milon korun.
"Já ti přísahám, že ti všechno vrátím. Do poslední koruny i s úrokama. Bude to sice chvilku truvat ale... Slibuju ti že... Já to potřebuju Kellane." Vzdychla jsem a slzy se mi začaly kutálet po tvářích.
"Na co potřebuješ tolik peněz?" Zptela se překvapeně. Čekala jsem tuhle otázku a přesto jsme na ni neměla připravenou odpověď. Jen jsem opět schovala tvář a zavřela oči.
"To je... Složité."
"Emo, žádáš mě o 150 tisíc, co je složitého na tom, říct mi, na co ty peníze potžebuješ?" Měl pravdu. Nebylo na tom nic složitého. Jenže bych musela přiznat všechno co se stalo, vše co jsem provedla. Co jsem zkazila, zavinila. A to jsem nikdy nikomu neřekla. A bylo tak těžké na to jen myslet.
"Moje rodina měla dřív problémy. Velké problémy. A Matka si půjčila několik tisíc. Jenže je neměla jak splácet. A tak si půjčila další. A takhle to šlo pořád dál a dál. Až se to vyšplhalo na tuhle částku. A teď na ně tlačí, že pokud to nesplatí, tak ji vystěhují. A ona nemá kam jít." Musela jsem se nadechnout. Tolik lží ze jeden jediný den, tak hodnému člověku. Půjdu do pekla. Za tohle bych si zasloužila něco hrozného.
"Já vím že to s tebou nemá nic společného, jenže já nevím za kým bych šla. Nikoho tu nemám a v čechách už se s nikým nestýkám. Snažila jsem se na to našetřit, vzala jsem další práci, přestěhovala jsem se, šetřím kde se dá, ale -"
"Půjčím ti je." Zarazil můj výklad jednou jednoduchou větou. Oněměla jsem. Zírala jsem na něj s pootevřenými ústy a nevěděla co říct.
"Děkuju," dostala jsem ze sebe nakonec. "Mockrát ti děkuju," naklonil jsem se a objala ho. Spadl ze mě jeden z mnoha těžkých kamenů.
"To je dobrý Em," poplácal mě po zádech. Odtáhla jsem se, otřela si slzy a vděčně se na něj dívala.
"Kdybys kdykoli cokoli pořeboval," začala jsem.
"V pohodě," přerušil mě. "Tak mi dej číslo účtu, když zadám příkaz dnes, možná to budeš do patnácti dnů mít." Hrklo ve mně. 15 dní je moc dlouhá doba, zbýval mi jen týden do určeného termínu.
"Víš, já bych ty peníze potřebovala v hotovosti..." prozradila jsem šeptem s očima pozorujícíma špičky svých bot.

"Sto padesát tisít v hotovosti? Zbláznila ses?"
"Já vím, já vím, ale musím je odevzdat už ve středu."
"To si pro ně jako přijdou sem?" Začala jsem se do toho zamotávat.
"No... jo."
"A co kdybych šel s tebou?" Zeptal se. Z počátku mi to znělo jako dobrý nápad, odevzdat peníze a když bude semnou Kellan, snad by si ten hnusák nic nedovolil. Ale to bych mu musel vysvětlit, že to není pán z banky, nýbrž mafiánský poskok. A to bych zase prozradila víc, než bych chtěla.
"Já nevím, asi bude lepší, když půjdu sama. Nechci tě do toho moc zatahovat." Vymlouvala jsem se. Ale podle Kellanova výrazu mi moje lež nešla zas tak skvěle, jak by měla.
"Jak myslíš," řekl jen. Cítila jsem, jak ztrácím jeho důvěru a pevná půda pod nohama mi mizela do neznáma. "Tak se tu zítra večer sejdeme, a já ti předám peníze."
 

Odcházela jsem s ještě horším pocitem, než se kterým jsem přišla. Pomalu sjem se potácela ulicí a mířila rovnou do nemocnice. Hlavou mi výřily myšlenky a já vůbec nevěděla co se bude dít. Kráčela jsem studenou nemocniční chodbou a těšila se až se zavřu v tom jednom pokoji. Zkontrolovala jsem přístroje, tak jako vžy, ulehla k němu do postele, tak jako vžy a tiše jsem plakala do jeko přikrývky.




 

Převalovala jsem se na postely a sny mi nedovolovali usnout a únava zase zůstat vzhuru. Celou noc jsem prožila v nočních můrách, ve kterých figurovalo Robertovo zranění a smutné vzpomínky na dětství. Potřeba vyřešit situaci se stávala nutnější a nutnější. V rohu pokoje, přikrytý kusem látky, stál kufřík s obsahem, který mi měl zajistit klidnou budoucnost. Bála jsem se.



 

Bylo úterý. Právě jsem stála nad pultem a nalévala muži, co do baru chodil každý den na snídani, kávu. Už druhou. Jeden cukr a malý koláč. To bylo vše, co mu každé ráno stačilo. Druhý pán, sem bral na snídani svoji jedenáctiletou dceru. Sedávaly vždy u stejného stolu, s výhledem do ulice.


 

Naproti přes ulici právě otvírala svúj krám asi padesátiletá paní. Každý den nosila oblečení sladěné do jedné barvy. V úterý to bývala fialová. Otočila ceduli s nápisem OPEN směrem ven a vešla do svého květinářství.


 

Venku začalo poprchávat a slečna s dlouhými blond vlasy právě rozevírala krásný modro-zelený deštník. Můž, sedící na autobusové zastávce se za ní ototčil.


 

Holčička se školní aktovkou si v malém obchúdku na rohu koupila jablko. Rozpršelo se.


 

Můž a žena ruku v ruce vběhli celí mokří do baru a sedli si k pultu.


 

"Dvě kávy prosím,"obědnal muž a vytrhl mě z mého pozorování.


 

"Už to děláš zase," naklonila se ke mně Elena a špitla mi do ucha. "Čumíš do blba."


 

Otočila jsem se k ní zády bez jediného slova a dala vařit kávu.


 

Zítra byla středa. Den, kdy jsem měla splatit svoje dluhy. Den kterého jsem se nejvíc děsila. Dnes jsem nedokázala udržet pozornost, navíc mi přišlo, že čas strašně letí. Stále jsem cítila jeho silné ruce, jak mi svírají hrdlo a nenechavé prsty jak mi šátrají pod tričkem. Otřásla jsem se, až mi upadla žlička.


 

"Co zase děláš? Běž radši utřít ten zadní stůl," vyjela na mě Elena dnes už asi po sté, ale já ji s radostí poslechla.


 

Těšila jsem se do hotelu, až si na chvilku lehnu. Celý večer jsem strávila s Robertem v nemocnci, ale noční můry mě nenechaly vyspat. Byla jsem unavená víc, jak obvykle.


 

Robertova diagnoza se nelepšila. Mluvila jsem se setrou, ale nezaznamenaly žádné změny. Ani k lepšímu, ani k horšímu. Aspoň že se jeho stav nemění, než aby byl horší. Kažým dnem se mi po něm stýskalo víc a víc. Už jsem neveděla co dělat.


 

Bála jsem se, že se mi neprobudí.



 

Už bylo několik minut po konci mé směny, když jsem se převlékla z pachnoucí zástěry do normálního oblečení.


 

"Ahoj zítra," křikla jsem směrem k Eeně. Odpověděla mi slabým mávnutím a zamručením nějaké poznámky, které jsem nerozuměla. Vlezla jsem na ulici a rychlím krokem s hlavou skloněnou jsem kráčela do hotelu. Kapky deště mi bušili do temena hlavy a ty, co se odrážely od silnice mi schutí skákaly do bot, až mi v nich čvachtalo. Těšila jsem se do sprchy, ale hlavně do postele, až si moje tělo lehne, a hlava bude moci nachvilku vypnout.


 

Položila jsem si hlavu na polštář a mokré vlasy mě studili vzadu na krku. Oči jsem upřela na jeden malinký černý flíček na stropě, přímo nad mou hlavou a snažila jsem si vybavit všechny krásné vzpomínky na Roberta, jen abych nemyslela na zítřejší den.


 

Vzpoměla jsem si, jak jsme spolu byli v natáčecím studiu a když jsme odcházeli, vlasy se mi zamotaly do drátů, co vyseli z nějakého lešení. Ne lehké dotyky jeho prstů, když mě vymotával a sebe, jak jsem nemohla zavřít pusu, a stále vykládlal, protože jsem z jeho přítomnosti byla tak nervózní. Na to, jak mi nečekaně zavolal a potom za mnou přijel. Jak v kuchyni s Harrym loupal brambory. Jak jsem se lekla že mě nechce, když mi v podstatě chtěl říct, abych s ním odjela sem. Na moje nadšení a jeho radost, když jsem souhlasila. Stýskalo se mi po něm tak moc, že jsem se bála, že už to nevydržím. A čím víc jsem vzpomínala, tím víc smutno mi bylo. Víčka se mi klížila a flíček na stěně trácel ostré rysy. Byl stálevě vědší a vědší, rozmazanější. A já ospalejší a ospalejší. až se ztratil úplně, a moje zorničky pohltila černá tma s bělo-šedými mžitky.



 

Usnula jsem tvrdě, vím to, protože dnes poprvé se mi od nehody nezdál zlý sen. Něco se stalo, a kvůli nenarušenému spánku, jsem se také probudila. Srdce mi bušilo a dlaně jsem měla zpocené. Únava byla pryč, ale přesto jsem se toho pocitu nemohla zbavit. Něco se stalo, ale nevěděla jsem co.



 

Trhla sjem sebou, když se ozvalo prudké bouchání na dveře. Strnula jsem a nehýbala se. Byli tři hodiny ráno. Kdo tom může být? Rožnula jsem malou lampiču, která stála na stole, ale nespustila jsem oči ze dveří. Pokud mi předtím srdce bušilo, teď mi chtělo vyskočit z hrudi. Oči jsem měla doširoka rozevřené. Opět se ozvalo zabouchání, tentokrát silnější a nutnější. Cukla jsem leknutím. Nevěděla jsem jestli jít otevřít, nebo vyčkávat. Co když je to on? Ale jak by zjistil kde bydlím? I když, našel mě tady, ve Vancouvru, našel mě v Anglii, našel kde pracuju, věděl o Robertovi. Zjistit kde bydlím pro něj nebyl problém. Hrdlo se mi stáhlo strachem. A další bouchání se rozeznělo po pokoji.


 

"Emo? Jsi tam?" ozvalo se zpozadveří, a mě se nesmírně ulevilo. Ihned jsem poznala Kellanúv hlas. Jen jsem netušila, proč přišet takhle brzo ráno.


 

"Kellane? Co se stalo?" vyhrkla jsem, hned jak jsem otevřela dveře.


 

"Volali z nemocnice, Robert..."

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (5x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Au - pair - 17.část cleo 29. 06. 2010 - 18:53
RE: Au - pair - 17.část fanny 29. 06. 2010 - 19:32
RE: Au - pair - 17.část watusa 30. 06. 2010 - 13:56
RE: Au - pair - 17.část eliska* 01. 07. 2010 - 10:22
RE(2x): Au - pair - 17.část watusa 02. 07. 2010 - 11:44
RE: Au - pair - 17.část mishnva 03. 08. 2010 - 14:00
RE(2x): Au - pair - 17.část stmivani 03. 08. 2010 - 15:03
RE: Au - pair - 17.část fanny 15. 11. 2010 - 23:34
RE: Au - pair - 17.část cleo 16. 11. 2010 - 20:04
RE: Au - pair - 17.část fanny 28. 11. 2010 - 20:32