Přeměna - 1. část

25. duben 2010 | 09.08 | | autor: stmivani

Povídka 

Nastal den, na který se Bella velmi dlouho těšila. Přesto teď ale není šťastná. Uvědomila si, že proměnit se v upírku opravdu nemusí být zrovna nejlepší nápad, ale tvrdohlavě z toho neustoupila. Věděla, že už k tomu Edwarda přesvědčila velmi těžce a že podruhé by se jí ho přemluvit už asi nepodařilo. 

Byla jsem hrozně nervózní, ačkoli jsem na tenhle okamžik čekala velmi dlouho. Můžu také říct, že jsem se na něj celkem hodně těšila. Přesto jsem si najednou nebyla ničím jistá.

Teprve teď, když se to má stát jsem si konečně uvědomila, do čeho jdu. Předtím jsem si to celé vybarvovala krásnými barvičkami, tvrdila, jaká je to pro mě dobrá věc, ale vlastně jsem si celou tu dobu lhala. Vždyť já přece nikdy nevěřila, že si tím jsem doopravdy jistá. Jistá, že chci život strávit jako upírka. Já jsem si to jenom myslela, že jsem si tím jistá. Lhala jsem si.

Jediné, co mě teď jakž takž uklidňovalo, byla představa, že celý zbytek života strávím s Edwardem, s klukem, kterého miluju a který miluje mě.

Seděla jsem na posteli a čekala jsem. Za chvíli přijde Edward z lovu. Poslední dny chodil na lov častěji než dříve a já jsem to chápala. Musel se na to přece připravit. Nechtěl nic riskovat, i když věděl, že já bych mnohem radši riskovala, místo toho, aby mě tu tak často nechával samotnou. Bylo mi bez něj divně. Cítila jsem se osamoceně a zmocňovaly se mě myšlenky typu, jestli jsem se opravdu rozhodla správně. A Edward nebyl se mnou, aby mě v takových chvílích mohl obejmout a utišit.

Alice a ostatní Cullenovi už byli ve Forks a očekávali nás. Právě ve Forks, v jejich domě - a po svatbě s Edwardem to vlastně byl i můj domov – budu dneska proměněna.

Po chvíli se konečně tiše otevřely dveře. Okamžitě jsem zvedla hlavu, abych se ujistila, že tam opravdu stojí on. Edward Culen.

Jakmile jsem ho spatřila, dech se mi zatajil. Jako vždycky. Edward plynulým krokem přešel ke mně a něžně mě políbil na rty.

"Jsi připravená, Bello?" zašeptal mi do ucha.

Ta otázka mě znovu přivedla do rozpaků.

"Myslím, že ano," odpověděla jsem nejistě.

Ušklíbl se. Neuměla jsem lhát a lhát upírovo je o tolik těžší, než lhát normálnímu člověkovi.

"Možná by jsme to přece jenom měli přeložit," navrhl.

Ano, čekala jsem, že mě bude přemlouvat. Věděla jsem, že by byl nejšťastnější bytostí pod Sluncem, kdybych mu řekla, že s tím chci ještě počkat.

Také jsem se zašklebila.

"Ne. To by nešlo. Dlužíš mi to," zamumlala jsem sotva zřetelně.

"Já vím," povzdych si a zadíval se mi zpříma do očí. Nevím, co vyčetl v těch mých, ale já v těch jeho viděla veliké starosti. "Takže jedeme? Už za půl hodiny nám letí letadlo."

"Jasně," přikývla jsem a zvedla jsem se. Přehodila jsem si přes rameno kabelku a vykročila jsem s Edwardem po boku. Letiště bylo celkem blízko a letenky jsme měli zakoupené předem, takže jsme klidně mohli jít mým pomalým tempem, nebylo kam spěchat.

Když jsme sošli na letiště, naše letadlo už tam stálo. Nevím, jak se to podařilo Edwardovi zařídit, ale naše zavazadla nikdo nekontroloval, nikdo nám je neodebral, aby se ujistil, že si s sebou nebereme něco nebezpečného, něco co do letadla nepatří. Ale bylo mi to tak příjemnější. Neměla jsem ráda, když mi na letištích vždycky prohledávali tašku a viděla tak všechny věci, které si vezu. Měla jsem ráda soukromí.

Nstoupili jsme dovnitř do letadla. Na sedačce jsem se přitulila k Edwardovi a zavřela jsem oči.

Za hodinu letadlo přistálo. Ruku v ruce jsme s Edwardem vyšli ven, kde už na nás čekali ostatní Cullenivi. Všichni včetně Rosalie se usmívali a nadšeně se s námi vítali. Společně jsme došli do našeho společného domu. Jakmile jsem překročila práh, začala mě provázet myšlenka, že už je to nesnesitelně blízko.

Posadili jsme se v kuchyni a povídali si, když najednou se Carlisle zkoumavě zadíval na Edwarda. Ten jen přikývl a otočil se ke mně. "Cítíš se právě teď na svou přeměnu, lásko?"

Při tom pomyšlení se mi oči rozšířily hrůzou, ale přesto jsem přikývla. "A ty?" zeptala jsem se.

Beze slov se zvedl a společně s ním i Carlisle. To mě překvapilo. Myslela jsem, že si to odbudeme s Edwardem sami. Ale nic jsem nenamítala. Jestli si Edward myslí, že to tak bude lepší, určitě má pravdu.

Všichni tři jsme zamířili do mého a Edwardova společnho pokoje. Carlisle Edwardovi něco říkal ohledně mé přeměny a já jsem se snažila moc ho neposlouchat. Nechtěla jsem se děsit ještě víc než bylo potřeba.

"Tak jsme tady," řekla jsem a otevřela jsem dveře do místnosti.

"Asi bude nejlepší, když si Bella lehne na postel," prohlásil zamyšleně Carlisle a já jsem bez řečí zamířila ke své posteli. Brzy už ji potřebovat nebudu. Opatrně jsem se na ni posadila a na Carlisleovo naléhání jsem si potom lehla. Edward mě jemně chytil ledovou paží za ruku. Usmál se na mě, ale já věděla, že se do toho úsměvu musí nutit.

"Jsi si opravdu jistá?" zeptal se naposledy a já jsem opět přikývla.

"Ještě se můžeš rozhodnout, Bello. Ty víš, že se nebudeme zlobit, když teď odmítneš."

Zavrtěla jsem hlavou. Na slova už jsem se nezmohla. Sklonil se ke mně a dlouze mě políbil. Užívala jsem si ten polibek. Byl poslední. Byl to poslední polibek v mém lidském životě. Nikdy už další takový polibek nezažiju. Příště už nebude líbat Edwarda lidká dívka. Bude ho líbat upírka. A bude to jiné.

Když se jeho rty od těch mých oddělily, pohladil mě dlaní po tváři. "Jdeme na to," vzdychl a sklonil se k mé ruce k místu, kde jsem měla jizvu od Jamese. Chvíli zaváhal a pak mě do jizvy kousl.

Unikl mi chabý výkřik bolesti. Během chvíle jsem začínala pociťovat, jak se mi jed šíří tělem. Ta bolest byla ukrutná. Jako by mě zaživa pálili. Měla jsem oči pevně zavřené a bála jsem se je otevřít. Bála jsem se toho, co bych mohla vidět.

Edward mě trpělivě konejšil, že všechno bude dobré. Slyšela jsem jeho hlas z dálky a jeho chladná paže mě pálila na mém rameni. Brzy jsem ho přestala vnímat úplně. Soustředila jsem se už jen na tu řezavou spalující bolest, všechno ostatní šlo mimo mě.

Připadalo mi, že se v křečích utápím snad celé roky, když najednou polevila. Jen tak, prostě zničehonic.

Ucítila jsem poslední úder mého srdce, potom se zastavilo.

Chvíli bylo ticho, ale pak někdo promluvil: "Myslím, že přeměna je dokončena."

Otevřela jsem oči a zírala do stropu.

O pár vteřin později se nade mnou někdo sklonil. Nějaký obličej. Ten upír mi někoho připomínal a já nevěděla koho. Proto mě dost překvapilo, když mě políbil na čelo.

"Jak ti je Bello?"

"Bella," zopakovala jsem jsem a zamyslela jsem se. Ano, tak jsem se kdysi jmenovala. Isabella Swanová.

"Myslím, že ztratila paměť," řekl jiný, mě také velice povědomý hlas. Přesto jsem nevěděla, komu patří. Vzhlédla jsem k tomu blonďatému muži, ale ani ta podoba mi žádné jméno nevybavila.

,,Mám žízeň," hlesla jsem.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Přeměna - 1. část eliška 24. 04. 2010 - 21:41