Přeměna - 6. část

29. duben 2010 | 20.36 | | autor: stmivani

Povídka 

Bella Jacobovi utekla a došla až do nějakého města. Věděla, že už tam nekdy byla. A taky věděla, že tam na ni někdo čeká.

Jelikož jsem došla k rozhodnutí, že je mi vlastně úplně jedno, jestli je Charlie mrtvý a že jeho vrahem jsem já, neřešila jsem to dál. Byla jsem s tím smířená. Byla jsem upír - největší predátor na světě  - copak jsem si mohla dovolit, aby mě rozhodila taková maličkost? Ne, nemohla. Jestliže mám být nejsilnější, tak budu. Moje motto.

Chvíli jsem se zmítala, snažíc se vykroutit se a utéct z dosahu těch obrovských rukou, ale moc se mi nedařilo, byl to jenom neúspěšný pokus stejně jako všechny ostatní. Ale pak mě něco napadlo - zuby. Usmála jsem se nad svou chytrostí a s chutí jsem se zakousla do jednoho z těch prstů. Tentokrát mi nešlo o krev, snažila jsem se dostat svůj jed do těla toho kluka. Po pár vteřinách náhle vykřikl bolestí - zdálo se, že si mého kousnuté zprvu vůbec nevšiml. Jeho srdce začalo pracovat rychleji, jeho svaly ho pomalu zrazovaly a já byla okamžik od okamžiku blíž ke svobodě. Byl to pěkný pocit, když se jeho tělo svalilo na zem v křečích a já byla volná jako ptáček. Vesele jsem se po něm ještě naposledy podívala. Ten kluk se svíjel na zemi, ztěžka popadal dech a já si všimla, že se snaží mi něco říct. Ale nedokázal to. Byla bych ho vyslechla, ale neměla jsem náladu čekat, až bude zase schopný mluvit - jestli vůbec bude. Otočila jsem se na patě a rozběhla se pryč od stezky, hluboko do temného lesa. Kmeny stromů mi při běhu nepřekážely, měla jsem tak bystrý postřeh, že jsem se jim v té rychlosti dokázala vyhýbat bez problémů.

Po několika hodinách jsem doběhla na okraj pevniny, kde jsem zastavila. Všude přede mnou se rozprostíral oceán a já chvilku s úžasem hleděla do těch vln. Upíří oči mi z každičké vlnky udělali vzrušující podívanou, vypadalo to naprosto nádherně. Viděla jsem skrze průzračnou vodu až na dno a všechny mořské živočichy ii rostliny tam dole jsem i přes vodu na tu obrovskou vzdálenost viděla tak jasně, jako kdybych je držela v ruce. Barvy neztrácely na pestrosti a sytostech odstínů a i tvary zůstávaly stejně zaostřeně jako ve skutečnosti. Všimla jsem si spousty věcí, které nikdy nespatří ani ten nejproslulejší potápěč na světě.

Jak jsem tam stála, úplně jsem zapomněla na čas. Pozorovala jsem, jak se mění odstíny mořské vody při postupném zapadání Slunce, a byla jsem tím uchvácená.

Vodní hladina se v načervenalém slunečním svitu leskla a nutila mě zamyslet se nad svými emocemi.

Pozdě v noci jsem usoudila, že mi estačí jenom dívat se. Chtěla jsem se té nádhery dostknout a ujistit se, že je opravdu skutečná. Pomalu jsem do ní krok po kroku vstupovala a byla šťastná z každičké kapky, která se mě dotkla. Nadechla jsem se a ponořila hlavu pod hladinu. Plavala jsem pořád níž. Vůbec jsem neměla ponětí, co se nachází směrem, kterým jsem plavala. Netušila jsem, o kolik jsem se vzdálila od své rodné země, a bylo mi to jedno.

Plavala jsem za svým instinktem.

                                 

Možná uplynulo několik minut, možná hodin, ale spíš bych řekla, že dnů, než jsem se vynořila. Vyhrabala jsem se na břeh a rozhlédla jsem se. Byla jsem někde, kde jsem to neznala. Jelikož jsem měla hlad, skolila jsem první tři lidi, které jsem potkala, a vysála z nich krev. Žádný z nich ale nechutnal tak výborně jako můj táta. Jejich těla jsem naházela do moře a vydala jsem se uličkami pryč. Směr jsem si vybírala podle toho, kde se mi líbilo. Když jsem nevěděla, jestli doprava nebo doleva, zamířila jsem tam, kde to bylo hezčí. Sluníčko ostře svítilo a odráželo se mi od kůže. S doměním, že se konečně opálím, jsem si odkryla co nejvíce kůže. Byla jsem spokojená, jenom jsem nechápala, proč na mě všichni lidi vyjeveně civí a proč mají v očích strach. Poznali snad, že jsem upír? Ale jak, jak by to mohli poznat? Jenom jsem kolem nich procházela, nemohla jsem být nijak podezřelá nebo nápadná.

Došla jsem až na náměstí a teprve tam jsem si všimla, že už jsem tady někdy byla. Stále jsem si nemohla vzpomenout na název města, natož na příležitost, kdy jsem tu byla, ale hned jsem věděla, že jsem tady správně. Ano, tohle je to místo, kam jsem celou dobu od mé proměny v upíra toužila jít. V klídku jsem se procházela a nechtěně měnila rozesmátě tváře obyvatelstva ve vyděšené, když vtom ke mně ze stínu přiskočila malá osoba v černém oblečení, a vtáhla mě do šera.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Přeměna - 6. část info-twilight 30. 04. 2010 - 13:57
RE: Přeměna - 6. část kniha-povídek 30. 04. 2010 - 15:25