Rozbřesk - kniha

26. říjen 2009 | 16.46 | | autor: stmivani

Breaking Dawn
         
Rozbřesk
       
4. díl
       
breakingdawn   rozbresk
      
Dětství není doba od narození do určitého věku a v určitém věku dítě vyroste a vzdá se dětských věcí.
Dětství je království, ve kterém nikdo neumírá.
-Edna St.Vincent Millay
...
         PŘEDMLUVA 1
      
Už jsem měla mnoho zkušeností s blížící se smrtí, nebylo to něco, na co si člověk dokáže opravdu zvyknout.
Zdálo se to zvláštně nevyhnutelné, čelit znovu smrti. Jako bych opravdu byla předurčena ke katastrofám. Unikala jsem znovu a znovu, ale vždycky se to pro mě vrátilo.
Přesto, tentokrát to bylo něco úplně jiného.
Můžeš utíkat od někoho, koho se bojíš. Můžeš bojovat s někým, koho nenávidíš. Všechny mé reakce byly zvyklé na tenhle druh vrahů – nestvůry, nepřátelé.
Když milujete toho, kdo vás zabíjí, nezůstává vám žádná možnost. Jak byste mohli utíkat, jak byste mohli bojovat, když by to tu milovanou osobu zraňovalo? Když váš život je to jediné, co musíte dát vaší lásce, jak byste to mohli neudělat?
Když je to někdo, koho opravdu milujete?
        
UKÁZKA Z KNIHY
     
Ta bolest byla až matoucí.
Přesně tak - byla jsem zmatená. Nemohla jsem to pochopit, nic z toho co se dělo, mi nedávalo smysl.
Moje tělo se snažilo zahnat tu bolest a já byla znovu a znovu vtahována do temnoty, která mě zbavila několika vteřin nebo možná i minut utrpení, ale činila těžším udržet krok s realitou.
Snažila jsem se je oddělit.
Falešná realita byla černá a tolik to v ní nebolelo.
Skutečná realita byla červená a cítila jsem se v ní, jako bych byla přeřezávána na půl, sražena autobusem, mlácena profesionálním boxerem, udupávána býky a ponořena do kyseliny. To všechno hezky najednou.
V realitě se moje tělo kroutilo a převracelo, i když jsem se kvůli bolesti nemohla ani pohnout.
V realitě nade mnou viselo vědomí, že bylo něco mnohem, mnohem důležitějšího než tohle utrpení, ale nebyla jsem si schopná vzpomenout, co to bylo.
Realita přicházela tak rychle.
V jednom okamžiku bylo všechno přesně tak, jak mělo být. Kolem dokola lidé, které jsem milovala. Úsměvy. Tak nějak, i když to bylo nepravděpodobné, se zdálo, že jsem měla dostat všechno, za co jsem bojovala.
A potom se jedna drobná, nedůležitá věc pokazila.
Sledovala jsem, jak se můj kelímek převrhl a tmavá vytékající krev znečistila do té doby dokonalou bílou. Reflexivně jsem se vrhla k nešťastné nehodě. Viděla jsem ty ostatní, rychlejší ruce, ale moje tělo pokračovalo v pohybu...
Něco uvnitř mě sebou škublo na opačnou stranu.
Trhání. Praskání. Bolest.
Pohltila mě temnota, která byla následně odplavena vlnami utrpení. Nemohla jsem dýchat - už jednou předtím jsem se topila, ale tohle bylo jié; do krku se mi nahrnula přílišná horkost.
Kusy mě se tříštily, praskaly, trhaly na části...
Další temnota.
Když se bolest vrátila tentokrát, křičely kolem mě hlasy.
"Placenta se musela oddělit!"
Projelo mnou něco mnohem ostřejšího než kterýkoli nůž - ta slova navzdory veškerému utrpení dávala smysl. Oddělená placenta - věděla jsem, co to znamenalo. Moje dítě uvnitř mě umíralo.
"Dostaň ho ven!" křičela jsem na Edwarda. Proč to ještě neudělal? "Nemůže dýchat! Udělej to hned!"
"Morfium-"
Chtěl čekat, dát mi analgetika, zatímco naše dítě umíralo?!
"Ne! Hned-," vydala jsem ze sebe přidušeně, neschopná to dokončit.
Temné skvrnky přikryly světlo v místnosti, zatímco se mi ledový bod, způsobující novou bolest, chladně zabodával do břicha. To mi nepřipadalo dobré - automaticky jsem se snažila ochránit svoje lůno, svoje dítě, svého maličkého Edwarda Jacoba, ale byla jsem příliš slabá. Plíce mě pálily, kyslík vyhořel.
Ta bolest se znovu vytratila, napříč tomu že teď jsem se toho držela. Moje děťátko, moje děťátko umíralo...
Jak dlouho uplynulo? Vteřiny, nebo minuty? Bolest byla pryč. Otupění. Nic jsem necítila. Dokonce jsem ještě pořád neviděla, ale alespoň slyšela. V mých plících byl znovu vzduch, prodírající se v drsných bublinách nahoru a dolů mým krkem.
"Zůstaň se mnou, Bello! Slyšíš mě? Vydrž! Neopouštěj mě. Udrž svoje srdce tlukoucí!"
Jacob? Jacob byl pořád tady, stále se snažící mě zachránit.
Samozřejmě, chtěla jsem mu říct. Samozřejmě že udržím svoje srdce tlukoucí. Neslíbila jsem jim to snad oběma?
Pokoušela jsem se zaznamenat svoje srdce, najít ho, ale byla jsem příliš ztracena ve svém vlastním těle. Necítila jsem věci, které bych měla a nic se nezdálo být na správném místě. Zamrkala jsem a znovu prozřela. Spatřila jsem světlo. Nebylo to přesně to, co jsem hledala, ale pořád lepší než nic.
Zatímco se moje oči snažily přizpůsobit jasné záři, Edward zašeptal: "Renesmee."
Renesmee?
Ne ten bledý, dokonalý syn z mých představ? Na vteřinu jsem upadla do šoku. A následně mě pohltila vlna tepla.
Renesmee.
Silou vůle jsem donutila svoje rty k pohybu, dokázala jsem na jazyku přeměnit bublinu vzduchu na slabý šepot. Přinutila jsem svoje strnulé ruce se nadzvednout.
"Nech mě... Dej mi ji."
Světlo tančilo, lámající se o Edwardovi křišťálové ruce. Ty jiskřičky prosycené červenou, krví, která pokrývala jeho kůži. A v jeho rukou bylo ještě víc červené. Něco malého a vzpírající ho se, obaleného krví. Dotkl se tím teplým tělíčkem mých zesláblých paží, téměř jako bych ji skutečně držela. Její mokrá kůže byla tak rozpálená - přesně jako Jacobova.
Moje oči zaostřily; najednou bylo všechno naprosto jasné.
Renesmee neplakala, ale její dýchání bylo zrychleno zděšením. Oči otevřené a výraz natolik polekaný, že to bylo téměř směšné. Maličká, dokonale oválná hlavička byla pokryta silnou vrstvou slepených, zakrvavených kudrlinek. Její duhovky byly povědomě - ale ohromeně - čokoládově hnědé. Pod vší tou krví vypadala její kůže bledě, krémově bílá. Kromě jejích líček, která byla zapálena červení.
Její malý obličej byl naprosto dokonalý, až mě to omračovalo. Byla dokonce ještě krásnější než její otec. Neuvěřitelné. Nemožné.
 i
"Renesmee," zašeptala jsem. "Tak... překrásná."
Ten neskutečně nádherný obličej se náhle usmál - širokým, záměrným úsměvem. Za těmi slabě růžovými rty byla plná sestava sněhově bílých zubů.
Sklonila hlavičku k mému hrudníku, zanořujíc se do té hřejivosti. Její kůže byla teplá a hebká, ale ne takovým způsobem jako moje.
Opět se objevila bolest - jen jeden horký řez. Zalapala jsem po dechu.
A byla pryč. Moje dítě s tváří andílka zmizelo. Už jsem ji neviděla ani necítila.
Ne! Chtěla jsem křičet. Vrať mi ji!
Ale slabost byla příliš silná. Moje paže se mi na chvilku zdály jako z ochablé gumy, a potom už jsem je necítila vůbec. Necítila jsem ani sebe.
Temnota zastínila moje oči ještě pevněji než předtím. Jako neprůhledná páska, pevná a stálá. Nepřikrývala však jen moje oči, ale také celé moje já s drtivou vahou. Bylo vyčerpávající se tomu vzpírat. Věděla jsem, že by bylo mnohem jednodušší to vzdát. Nechat tu temnotu zatlačit mě hlouběji a hlouběji a hloupěji, až na místo kde nebyla žádná bolest, únava, obavy nebo strach.
Kdyby to bylo jenom na mě, nebyla bych schopná vzpírat se příliš dlouho. Byla jsem jen člověk, s úplně obyčejnou lidskou silou. Snažila jsem se udržet krok s nadpřirozenem už příliš dlouho, přesně jak řekl Jacob.
Ale tohle nebylo jen o mě.
Kdybych si teď vybrala tu lehčí možnost, nechala tu černou nicotu mě pohltit, ranilo by je to.
Edward. Edward. Naše životy byly zamotané do jednoho vlákna. Přetni jedno, přetneš obě. Kdyby zmizel, nebyla bych schopná žít dál. Kdybych zmizelá já, ani od by to nedokázal. A svět bez Edwarda se zdál naprosto nesmyslný. Edward musel existovat.
Jacob - který mi říkal svoje sbohem stále znovu a znovu, ale pokaždé se vrátil, když jsem ho potřebovala. Jacob, kterého jsem ranila už tolikrát, že by to mělo být trestné. Ublížit mu znovu, tentokrát ještě horším způsobem? Navzdory všemu tu pro mě zůstal. A teď všechno, co žádal, bylo, abych tu já setrvala pro něj.
Ale byla tu taková tma, že jsem nemohla vidět ani jednu z těch tváří. Nic nevypadalo skutečně. A proto bylo ještě těžší to nevzdát.
Přesto jsem se temnotě nepřestávala vzpínat, bylo to téměř jako reflex. Nezkoušela jsem ji nadzvednout. Jen jsem ji vzdorovala. Nedovolujíc jí úplně mě rozdrtit. Ta temnota byla těžká jako planeta, ale já nebyla Atlas; nemohla jsem ji podpírat. Všechno, co jsem dokázala, bylo nenechat se úplně vymazat.
Byl to vzorec mého života - vždycky neschopná vypořádat se s věcmi, které se mi vymkli z rukou, zaútočit na nepřítele nebo ho předběhnout. Vyvarovat se bolesti. Vždycky lidské a slabá. Jediná věc, kterou jsem byla schopná udělat, bylo pokračovat dál. Vydržet. Přežít.
Stačilo to, abych se dostala až sem. Bude to muset stačit i dnes. Budu tohle snášet, dokud nepřijde pomoc.

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 2.31 (49x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Rozbřesk - kniha webinka 20. 02. 2010 - 16:32
RE: Rozbřesk - kniha zuzana 31. 01. 2012 - 23:01